Magdalena Kožená vzbudila jako Carmen rozporuplné reakce. Na letošním Velikonočním festivalu v Salcburku v titulní roli oblíbené Bizetovy opery debutovala, a to hned na nejvyšší možné pozici, totiž po boku Jonase Kaufmanna . Díky spojení těchto dvou jmen – a díky Berlínským filharmonikům v roli divadelního tělesa – lze hovořit o jedné z operních událostí roku, která se ještě má v Salcburku opakovat na letním festivalu, i když s filharmonií z Vídně.
Kožená, nejen jako pěvkyně, ale také jako partnerka dirigenta Simona Rattlea , požívá mezinárodních výhod i nevýhod pěvecké celebrity, německý tenorista je momentálně bezpochyby nejlepším možným Donem José a jarní „slavnostní hry“ v městě pod rakouskými Alpami mají auru mimořádně prestižní (ale také konzervativní) akce, a tak není divu, že se na pouhá dvě exkluzivní představení Carmen upnula velká pozornost. Kontroverzní ohlasy se ovšem daly čekat: bylo přece předem jasné, že tato česká mezzosopranistka není typickou představitelkou živelné, svůdné a vášnivé španělské cikánky. Jde pak o to, jestli je to nepřekonatelná překážka, nebo naopak rukavice hozená publiku: dokážete se vyrovnat s tím, že zažité představy nebudou platit? Pokud jde o pěvkyni samotnou, ta se s úlohou v rámci svých daností vypořádala velmi dobře. Dostala se určitě k hranicím možností, které jí její hlas a temperament poskytují, ale zdá se, že si neublížila, a hlavně – byla věrohodná.
Názory, že je tato role pro ni omylem a nebo že ji ztvárnila studeně, rozhodně nesdílím. Kožená avizovala už před lety, že pokus vyrovnat se s Carmen nevylučuje, že si je vědoma svých předpokladů a že by ji i proto lákalo připomenutí původní podoby této postavy. Carmen totiž možná v autorově představě nutně nemusela, nebo dokonce neměla zpívat smyslným prsním rejstříkem a být současně fúrií i symbolem svobodomyslnosti, jak je to v inscenační praxi už dlouho obvyklé. I když je Kožená nejvíc doma ve starší hudbě a v písních, opakovaně zpívala třeba také sopránovou roli Debussyho Mélisandy a pustila se i do několika dalších přesahů. Její pěvecký potenciál i herecký rejstřík je tedy dostatečně široký na to, aby mezzosopránová Carmen nebyla ve výsledku jen z nouze ctnost, ale osobitý příspěvek do interpretační tradice. A to se stalo a podařilo. Vytvořila postavu emancipované mladé ženy, ne přehnaně extrovertní, sice sebevědomé, ale civilní v projevu, ženy s darem či prokletím osudové přitažlivosti mající původ nikterak vnějškový. Kaufmann se ve svých divadelních kreacích jeví jako muž příbuzného založení, klidný, až zdrženlivě plachý, zde zamilovaný a žárlivý nešťastně, ne z vášnivé touhy dominantně ovládat, schopný ovšem velkého a opravdového citu.
V tomto smyslu naštěstí zapadaly obě hlavní postavy do rámce pojetí režisérky Aletty Collins , známé z dřívějška coby tanečnice a choreografky. Tanečních prvků bylo do děje zapojeno méně, než se čekalo, práce se sólisty byla nenápadná a nepříliš vynalézavá, vše na scéně působilo nicméně přirozeně. Režijní nápaditost probleskla spíše v maličkostech, jako třeba u postav Mercedes a Frasquity pojatých jako dvojčata. Inscenace jinak vyzněla až překvapivě konvenčně; posunula sice děj z devatenáctého do dvacátého století, ale bez popuzujících násilných aktualizací, spíše a hlavně jen výtvarně. A tak trochu paradoxně publikum v tomto případě nemuselo řešit, k čemu je nyní často nuceno – totiž zda přijme překvapivý moderní režijní výklad a přesun příběhu do úplně jiného prostředí, než jaké předpokládá libreto, nebo zda už je to za hranicemi únosnosti – ale muselo naopak zvažovat, jak moc mu chybí Carmen jako obvyklá černovlasá vyzývavá tygřice a zda přijme možnost, že by ji zpívala blondýna, a to i na velkém jevišti mnohem intimnějším způsobem, než bývá běžné. Nelze asi obecenstvu spoutanému tradicemi vyčítat, že se mohlo cítit zaskočeno.
Inscenace měla velikou přednost v hudebním nastudování – i když i v něm byli asi někteří diváci překvapeně konfrontováni se skutečností, že je to „trochu jiná“ Carmen. Simon Rattle mohl totiž s Berlínskými filharmoniky propracovat doprovod či orchestrální základ do větších detailů, než jaké nabízejí i ty nejlepší operní orchestry – a využil toho k rozehrání partitury ve všech dynamických nuancích, v nádherné zvukové plasticitě, v nebývalé zřetelnosti a splývavé provázanosti. Nebyla tu na prvním místě ohnivá vášnivost, ale v orchestřišti panoval soulad s celkovým nábojem inscenace, v níž emoce měly subtilnější odstíny. A byl to doprovod citlivě chápavý k pěvcům, a to i s ohledem na skutečnost, že ve Velkém sále Festspielhausu se zvuk z jeviště prosazuje do auditoria překvapivě málo. Escamilio byl svěřen Kostasi Smoriginasovi , mladému litevskému pěvci bez výraznějšího charismatu v hlase. Sledovat Kaufmanna s jeho samozřejmým herectvím a vokální jistotou, která mu dává možnost vyjádřit velmi přesvědčivě a nefalšovaně postavu coby sebe sama (mimo jiné mu umožňuje pianissima i na místech, kde podle jiných tenoristů nejdou zazpívat), bylo ovšem vrcholnou radostí.
Publikum tak společensky akcentované přehlídky, jako je Velikonoční festival v Salcburku, bývá často charakterizováno nepříliš lichotivě. Při druhém představení (9. 4.) dali nicméně lidé v auditoriu slyšitelně najevo, že nejsou úplně bezradní nebo bez citu a bez intuice: právem se dostalo jednoznačného hlasitého ocenění mladé sopranistce Genii Kühmeier , původem ze Salcburku (a s česky hovořícími rodiči). Micaelu zazpívala a zahrála s dojemnou naléhavostí, vokálně čistě a dokonale. Tak velké ovace ani na otevřené scéně, ani při děkovačce Magdalena Kožená ten večer nezažila.
Během festivalu se vedle Carmen uskutečnily tři symfonické koncerty, mimo jiné s Faurého Requiem a Mahlerovou Písní o zemi, a dva komorní programy, na nichž se podílela i Kožená. Salcburské velikonoční hry doznají však od roku 2013 podstatných změn. Soukromě pořádanou a financovanou přehlídku založil v druhé polovině 60. let dirigent Herbert von Karajan a festivalovým orchestrem byli až dosud každoročně Berlínští filharmonikové. Ti se však představením na Velikonoční pondělí definitivně rozloučili. Po loni ventilované roztržce budou mít napříště svůj festival o Velikonocích v Baden Badenu; rezidenčním tělesem se v jarním Salcburku stane Staatskapelle Dresden a uměleckým šéfem festivalu bude po Rattleovi nový šéfdirigent drážďanského tělesa Christian Thielemann. První signály napovídají, že s někdejším východoněmeckým orchestrem přijde snaha o snížení laťky snobství a výlučnosti, mimo jiné i nižší ceny vstupenek – ty letošní sahaly už téměř k 1300 eurům za nejlepší místa na Carmen. Ohlášen je také první zvláštní koncert pro salcburské obyvatele, zejména mladé, a to za výrazně přístupné částky. Model s operní inscenací – má to být Wagnerův Parsifal – a s několika koncerty však zůstává.
