pondělí, 17. říjen 2011

Salcburk - netančící Salome a pachuť krve

Napsal(a) 

Jako každým rokem i letos přinesly salcburské Osterfestspiele vedle několika koncertů také operní inscenaci. Volba padla na Salome Richarda Strausse. Když se otevřela opona, lekl jsem se zprvu, že je snad změna programu, že namísto biblického příběhu z 1. století se hraje nějaká zhudebněná verneovka. Na jevišti totiž dominoval jakýsi raketoplán, přesně něco takového popisuje Jules Verne ve svých fantastických románech. Ale první tóny mě upokojily. Je to Straussova Salome! A první pěvecká fráze: „Wie schön ist die Prinzessin Salome heute Nacht!“ se zadřela do mozku, projela mnou jako elektrický náboj vysokého napětí. A Berlínští filharmonikové pod taktovkou svého šéfa Simona Rattlea začali čarovat a tenor Pavola Breslika , který zpíval Narrabotha, se dral do vysokých tónů se sugestivním výrazem, přímo magickým kouzlem. Straussova hudba a dokonalá souhra orchestru si za pár taktů dokázaly posluchače zcela podmanit a ten sledoval nedutaje geniální dílo až do konce, jsa ochoten se odpoutat ode všeho, co se na jevišti dělo.

Režie Stefana Herheima byla typicky postmoderní. Všehochutí nasycený stylový chaos byl jistě záměrem a nikoliv nedopatřením. Co na tom, že selhává logika, že bychom marně hledali nějaký řád či souvztažnost jednotlivých složek divadelního výrazu. Režie zřejmě ovlivnila i scénografy (scéna Heike Scheele , kostýmy Gesine Völlm ). Těžko věřit, že by takovýto konglomerát nelogičnosti mohl někdo předložit bez jistého jednotícího vedení. Celá inscenace by mohla nést název jedné ze Shakespearových komedií – Cokoli chcete. Kostýmy byly totiž z různých dob – starověku, středověku i současnosti. Chvíli to připomínalo pohádku z Tisíce a jedné noci, chvíli zase soudobou diskotéku.

Salome (Emily Magee ) byla v bílých šatech, snad svatebních, Herodes (Stig Andersen ) a Herodias (Hanna Schwarz ) v soudobých modelech, Jochanaan (Iain Paterson ) v jakési dobově nezařaditelné hazuce a naopak Narraboth (Pavol Breslik ) v pseudorokokovém oblečení, těžko přijatelném pro velitele stráže. Oba Nazaretští (Reinhard Hagen , Andrè Schuen ) byli oblečeni jako křesťanští duchovní, vysocí církevní hodnostáři. Pětice židů (Burkhard Ulrich , Bernhard Berchtold , Timothy Robinson , Marcel Beekman , Richard Wiegold ) zase byla barokně dekorativní, vojáci (Oliver Zwarg , Wilhelm Schwinghammer ) byli stylizovaní, v jakýchsi „uniformách“, snad zaměstnanci soukromé bezpečnostní agentury, snad obsluha raketoplánu. Vše tedy v postmoderním duchu, ve stylu: „Každý pes, jiná ves.“

Režisér Stefan Herheim do značné míry také posunul psychologii obou hlavních postav. Salome působila spíše jako dobře vychovaná slečinka z nějakého penzionátu, tatam byla její pravá podstata: Salome je v první řadě tvor plný chtíče, zvrhlá, usilující o zážitky až za prahem smrti. Posunut byl i Jochanaan, byť přesně v opačném gardu. Namísto věrozvěsta „pravdy a lásky“ působí v inscenaci jako nebezpečný šílenec, kterého není radno pouštět mezi lidi.

Inscenaci nelze upřít, že se přece jen snažila rozehrát v několika variacích téma neukojených erotických tužeb – sexuální žádostivost eskalovala až na hranici šílenství. Touha byla tragicky nenaplněná, neopětovaná. Týkalo se to nejen Salome vůči Jochanaanovi, ale i Narrabotha vůči Salome, Heroda vůči Salome a pážete Herodiady (Rinat Shaham ) vůči Narrabothovi. (Zde snad z nechuti prezentovat homosexuální náklonnost udělal režisér z pážete ženu, která po Narrabothově smrti spáchá sebevraždu.) Všichni ostatní byli coby voyeři přítomni na scéně a lačně sledovali Salome s jejími choutkami a perverzními představami. Při tanci, který se vlastně nekonal, Salome jenom poskakovala nahoře kolem zábradlí odpalovací rampy. Tančili všichni, celý výstup se zvrhl v jakési hromadné orgie. Žádný asketismus, tančili židé i vyznavači Kristova učení, ti první v tmavých hábitech, ti druzí v klerikách a ornátech. Všichni posléze padají vyčerpaní, nebo dokonce mrtví k zemi, aby se v závěru zase vzkřísili.

Jochanaanovu hlavu nedostane Salome na stříbrné míse, ale ta vyjede v maxiprovedení, ve zvětšení činící nejméně stonásobek životní velikosti. Nebylo tedy prakticky ani technicky možné, aby Salome useknuté hlavě líbala ústa, k dosažení orgasmu jí musí stačit rajtování na obrovském nose. Tím se zpochybnila logika i té nejkrásnější hudební fráze opery, kdy se Salome táže po příčině hořké pachuti, která jí zůstala na rtech: „Byla to krve chuť? Ne, tak hořce láska chutná.“ Salome nakonec ani nezemře, Herodes nemá šanci ji nechat usmrtit. Nikdo ho totiž neposlouchá, nikdo ho nebere vážně.

Namísto obrazu vnitřně prohnilého starozákonního světa, jemuž prorok Jochanaan, vězněný v temné kobce paláce, nastavuje zrcadlo a zároveň dává naději v mravních zákonech křesťanství, salcburská inscenace zobrazila totální mravní rozklad, nikoliv však na křižovatce dvou epoch, ale v bezvýchodné mravní krizi dnešní civilizace. Z tohoto pohledu nejsou náboženské půtky a třenice nijak zásadní, působí naopak spíše směšně, malicherně. Smysl inscenace, ovšem ne dosti čitelný, spočívá v něčem jiném: v poznání, že touha po rozkoši přebíjí lásku, její naplnění je hořkým poznáním marnosti, je korunováno extází smrti.

Naštěstí tu však byla Berlínská filharmonie, která excelovala, a za dirigentským pultem sir Simon Rattle. Rattle vyzdvihl Straussovy melodické linie a originální nápady v neobvyklých barvách nástrojů či vokálních polohách. Doménou jeho dirigentské kreace je maximální plastičnost. S tím souvisí také intenzita výrazu, která dosahuje absolutních poloh především v orchestru, u pěvců nenašel zřejmě vždy patřičnou oporu ani v jejich hlasovém, ani muzikálním vybavení. Dá se tedy říci, že prim hrál v salcburské inscenaci orchestr. Rattle pochopil partituru Salome jako jednolitý výkřik hysterie, kde se obnažuje smyslnost i duševní bičování, v obrovském stodesetičlenném orchestru vyvřel vypjatý, až na samu hranici výrazových možností jednotlivých nástrojů vyhnaný zvuk, opojný stejně jako uhrančivý. Vznikl tak symfonický proud, který se jako ničivá povodeň valí, vzpíná a klokotá.

Sólisté kupodivu už byli slabší. Především Emily Magee jako Salome neměla onu excentrickou vypjatost, part zpívala akademicky, bez expresivních vrcholů. Ani Stig Andersen jako Herodes nevyužil zcela všechny polohy role a také Iain Paterson jako Jochanaan zůstal při celkem jednotvárném forzírování. Již zmíněný Pavol Breslik jako Narraboth v niterně přesvědčivém a dynamicky propracovaném výkonu a znamenitá Hanna Schwarz jako Herodias to už nemohli zachránit. Rovněž tak jako představitelé menších rolí, kteří své postavy zpívali vesměs s maximálním nasazením.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.