sobota, 13. listopad 2010

Salcburk - Festival ve znamení mýtu

Napsal(a) 

Salcburk - Festival ve znamení mýtu, foto © Hermann und Clärchen Baus Salcburk - Festival ve znamení mýtufoto: © Hermann und Clärchen Baus

Letošní rok byl pro Salcburský festival dvojnásob jubilejní. Největší evropská přehlídka klasické hudby především slavila 90. výročí od svého zrodu, u něhož stálo odhodlání skupiny uměleckých osobností vnést do společnosti rozvrácené první světovou válkou nové impulsy a hodnoty. Letos také uplynulo padesát let od otevření Velkého festivalového domu. Jako téma tohoto a současně i svého posledního ročníku zvolil intendant Jürgen Flimm (který předává žezlo intendantovi Curyšské opery Alexandru Pereirovi) mýtus, respektive střet člověka s vyšší mocí. Tento záměr obsáhl různá zpracování antické tematiky včetně Gluckova Orfea , ale také Bergovu Lulu , jejíž hlavní hrdinku Flimm ve festivalovém katalogu označil za moderní mýtickou postavu.

Zrovna tyto dvě produkce však nepřesvědčily, a to hlavně inscenačně. Strohá, jednoduchá působivost, ale i statičnost Gluckovy opery si přímo žádá promyšlený a nápaditý přístup. Bohužel, salcburská produkce naopak působila nedomyšleně, což mělo zjevně několik příčin. Hrála se původní italská verze z roku 1762, která je intimnější než pozdější efektnější verze, kterou Gluck vypracoval pro Paříž. Inscenace byla přitom umístěna do Velkého festivalového domu, který pro takovéto dílo není příliš vhodný. Navíc Dieter Dorn , ač zkušený režisér, operu nevyložil, pouze povrchně ilustroval. Hrálo se na minimalistické scéně Jürgena Roseho a v civilních kostýmech, ale odhlédnuto od jednoho či dvou působivějších obrazů bylo dění na jevišti konvenčně naaranžované a herecky nevypracované. Teprve v poslední scéně jako by se Dorn pokusil vnést do své práce myšlenku, a namísto aby nechal vyznít „lieto fine“, doprovodil závěrečný oslavný sbor choreografií ironizující vztah muže a ženy.

Nakolik jevištní tvar ovlivnil dirigent Riccardo Muti , je otázka, ale je známo, že italský Maestro režiséry drží na uzdě. To může mít mnohdy pozitivní dopad (řada jiných dirigentů takovou mocí nedisponuje), leč jindy zase negativní. Přehánět by se nemělo na žádnou stranu. Navíc Mutiho hudební přístup je přísně estetický, zdůrazňující klasickou krásu a uměřenost. Prudké kontrasty a ostřejší barvy v tomto zvukovém světě nemají místo. Vídeňští filharmonikové Mutiho představu naplnili, ale celkově vzato se večer dost vlekl, třebaže se hrálo bez přestávky. Největším zážitkem tak byl nakonec pěvecký výkon sopranistky Genii Kühmeier , která má české kořeny a česky také hovoří. Pro roli Eurydiky je její menší, ale jasný, barevný hlas a citlivý, kultivovaný přednes ideální. Představitelka Orfea, rakouská mezzosopranistka Elisabeth Kulman nabídla v roli Orfea korektní výkon, ale její pěvecká i jevištní kreace postrádala větší individuální vklad a charisma. Amorka zazpívala náležitě lehkým a něžným sopránkem Christiane Karg .

Absence nosného názoru postihla i Bergovu Lulu. Nepomohla jí nápadná scénografie Daniela Richtera , které v první scéně dominoval obrovský portrét hrdinky v malířském ateliéru a která pokračovala dalšími obrazy, jež ale drama vztahů více znejasnily než podpořily. Režisérka Vera Nemirova děj zasadila do současnosti. Jenže i na tomto „moderním“ díle se odhalily slabiny mechanických aktualizací, jimž chybí výklad. Lulu je dítětem paternalistické společnosti, z níž nebylo úniku. Manipulovaná a zneužívaná lidmi kolem sebe, bez možnosti volby připomíná raněné zvíře, které se brání tak, že zabíjí. Ale kdo je Lulu dnes? Z aktualizované inscenace vychází jako obyčejná infantilní potvora, která si z různých možností vybrala cestu zločinu, užívá si, a nakonec má prostě smůlu a sama je zabita. To je však vyznění na hony vzdálené drtivému, sociálně-kritickému a ve své podstatě lidskému základu Bergova díla. Nemirova navíc herce vedla v téměř loutkovém stylu, začátek třetího dějství dokonce rozehrála v hledišti, čímž se dostala kamsi do povrchně kabaretní atmosféry, která diváka možná pobavila, ale emocionálně nijak nezasáhla.

Velká očekávání byla spojena s francouzskou sopranistkou Patricií Petibon , která má za sebou výrazné kreace, ale i ona zůstala v tomto konceptu chladnou loutkou. Vokálně jí role nesedla tak lehce a přirozeně jako Christine Schäfer, která Lulu v Salcburku zpívala v předchozí inscenaci v devadesátých letech. Představitelé postav, které obklopují Lulu, podali v těchto limitech adekvátní výkony. Jako malíř na sebe upozornil dobře posazeným, ve výškách jistým hlasem a hereckým projevem i v Praze známý slovenský tenorista Pavol Breslik . Vídeňští filharmonikové pod taktovkou Marka Albrechta hráli komplikovanou hudbu precizně a přehledně, ani oni však silné drama k životu neprobudili.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.