Salcburk – Benvenuto Cellini

S příchodem nového intendanta Jürgena Flimma do vedení Salcburských festivalových slavností se zcela přirozeně změnila koncepce celé hudební dramaturgie. Flimm s ohlédnutím na loňské ročníky usiloval ve své první sezoně o zařazení operních titulů Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského a Benvenuto Cellini Hectora Berlioze. Obě opery v Salcburku zazněly v provedení Vídeňské filharmonie. Na festivalu vůbec poprvé uvedenou premiéru Evžena Oněgina přenášela v přímém přenosu rakouská televizní stanice ORF.

Premiéra dvouaktového díla Benvenuto Cellini byla spjata s velkým očekáváním nejen proto, že se téměř nehraje, ale i z důvodu, že Flimm pro ni povolal tým svých snů. Ruský dirigent Valerij Gergijev stál opět po boku Vídeňské filharmonie (milovníci vážné hudby mohou mít v nedávné paměti jejich květnový Koncert pro Evropu z parku Schönbrunn vysílaný u nás ze záznamu Českou televizí). Na scéně salcburského Velkého festivalového domu operu režijně nastudoval filmař Philipp Stölzl. Německý režisér známý více ve světě popu, rocku a showbyznysu především z videoklipů pro Madonnu, Micka Jaggera a skupinu Rammstein točil dokonce klipové snímky i s Lucianem Pavarottim.

Cit pro velkoformátové plátno s rozehranou teatrálností všech účinkujících v rámci prostorového objemu celé scény Stölzlovi rozhodně nebyl cizí. Naopak byl obdivuhodný a alespoň rámcově adekvátní vůči idejím o renesančním člověku, jenž se vyznačoval všestranností. Titulní hrdina, slavný florentský sochař a zlatník, Benvenuto Cellini zamilovaný do Terezy, dcery lakomého strážce pokladu Balducciho, kterou během karnevalu unese, stane se sokem Fieramosca, a navzdory vraždě v sebeobraně, se přeci jen v závěru šťastně ožení, žije v libretu Léona de Wailly a Augusta Barbiera ve vrcholné renesanci. Stölzl s ohledem na lokální zasazení opery do prostředí Říma roku 1532, kdy se konal karneval, akceptoval dobu římskými kulisami. Berliozovu epochu 19. století akcentoval důrazem na žánr Grand Opera. Svět z přelomu 20. a 21. století vystihl v celém svém výkladu propojování žánrů. Od scénického míšení stylů opery, folklorního karnevalového veselí a obrovských filmových projekcí přes futuristické, karnevalové a civilní kostýmy. V komické stránce opery vyzvedl bezelstnou hru, ironii mediálního světa i politickou karikaturu.

Cellini v podání tenora Berkharda Fritze prokázal na rychlý záskok po odvolaném Neilu Shicoffovi velký herecký talent, schopnost obsáhnout a dominovat s energií v celém prostoru, zpíval velmi kultivovaným hlasem. Sopranistka Maija Kovalevska se znělým hlasem ve všech polohách po jeho boku sehrála vyrovnanou dvojici. Fritzův sok barytonista Laurent Naouri byl protihráčem, jenž pěvecky povýšil podněcujícím způsobem hlavní trojici na zážitek. Úctyhodný výkon podala mezzosopranistka Kate Aldrich v roli Ascania, impozantní výkon pak koncertní sdružení Sboru Vídeňské státní opery nastudované Andreasem Schüllerem. Filharmonie pod taktovkou Gergijeva hrála Berliozovu hudbu vrstevnatě, v precizně vystavěných zvukových plochách v různých situacích příběhu, výrazová síla orchestru – na bázi spojení ruského dirigenta s hudbou francouzského romantismu – příliš dominovala vůči jinak kompaktnímu výkladu. V sále se ozývalo i nemilosrdné bučení. V souvislosti s realizací této opery v Salcburku byly vyneseny do popředí výtvarné efekty idejí světové úrovně Laterny Magiky. Naváže na její tradici i české operní divadelnictví?

Sdílet článek: