pátek, 20. leden 2017

Sakari Oramo a Anu Komsi s Českou filharmonií

Napsal(a) 

Anu Komsi a Sakari Oramo, foto Petra Hajská Anu Komsi a Sakari Oramofoto: Petra Hajská

1. suita ze scénické hudby k Peer Gyntovi Edvarda Griega dobře splnila funkci úvodního čísla večera. Skladbě, jež je hojně exploatovaným číslem symfonických koncertů, nechybělo nic: širokodechá melodie „jitřní nálady“ měla hned od počátku svou vřelost, kontrastující se smutkem pohřební hudby i rozverností taneční scény. Efektní tečku pak za populární suitou udělal ironický obraz rozhněvaných trollů uvnitř hory, jež v intencích autora měl být parodií na vlnu vzdemutého dobového norského nacionalismu. I toto provedení potvrdilo životnost této hudby, přestože je od těchto dobových konotací již dávno oproštěna.

Nevšední sonoristickou hostinu nabídlo druhé číslo večera, skladba nazvaná Voice verser od soudobého finského skladatele Jukky Tiensuu (1948). Orchestr v komorní sestavě byl rozšířen o postranní křídla (lesní roh, flétna a housle vlevo; trubka, klarinet a housle vpravo), které k vokalíze sopranistky vytvářely stereo efekt. Kompozici z roku 2012 možno nazvat vyčerpávající studií  možností lidského hlasu, která však nepostrádá vtip i zvukovou fantazii. Part sopranistky střídá expresivní polohy, výkřiky, pozpěvování, houkání, kvíkání, pištění, něco mezi kašlem a pláčem, tu a tam doprovázené brumendem orchestru – ale i pobavenými hlasovými projevy trochu zaskočeného publika (rovněž něco mezi smíchem a pláčem). Chybělo jen krkání – snad proto, že tento zvuk, jak by nám foniatr vysvětlil, nevzniká činností hlasivek. Aleatorní improvizované plochy střídaly bloky „definitivně“ fixované hudby založené na více méně vtipné imitační hravosti. Bohužel to však byla spíše hra na hravost – dojem jisté chtěné umělosti se, přes evidentní snahu o to odvázat se, nepodařilo zaplašit. Přesto, po čistě technické stránce, klobouk dolů před výkonem Anu Komsi. Bizarní interference, vznikající akustickou vazbou mezi tóny velmi blízkých frekvencí, o sebe drásavě drhly, a klouzavá glissanda měla potenciál přilákat do Dvořákovy síně všechny mrouskající kočky ze širokého okolí. Vcelku milé osvěžení.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Po přestávce měla finská pěvkyně příležitost předvést své vokální schopnosti „seriózním způsobem“, především sílu a výdrž i v krajních polohách náročného partu skladby Jeana Sibelia z roku 1913, nazvané Luonnotar (Dcera přírody), op. 70  – jedné z mála jeho kompozic na text ve finštině (Sibeliovou mateřštinou byla pochopitelně švédština). Anu Komsi ji využila beze zbytku. Legatové pasáže zpívané rovným tónem s minimálním vibratem, nad temnými témbry Sibeliova orchestru, měly svou působivost. Skladba, jež není pro svou extrémní náročnost příliš často prováděna, však přesto zapůsobila trochu chladným dojmem, jako by technická stránka provedení byla až příliš v centru pozornosti.

5. symfonie finského barda patří k jeho nejčastěji prováděným, ostatně i nejvýše hodnoceným. A to přesto, že názorové rozpětí, zejména pokud jde o Sibeliovu symfonickou tvorbu, prošlo v muzikologické literatuře bouřlivým vývojem, a nezdá se ani dnes, že by tento vývoj byl ukončen. Recepční rozpaky a jejich rozpětí je vskutku zarážející: od vášnivého zaujetí Ormandyho, Beechama či Barbirolliho – zůstaneme-li u dirigentů, či Vaughana Williamse a Arnolda Baxe (kteří oba dedikovali své 5. symfonie Sibeliovi) se táhne toto názorové spektrum přes kritickou skepsi Theodora Adorna až k extrémnímu odsudku Reného Leibowitze, který se ve svém útočném pamfletu z roku 1955, dva roky před Sibeliovou smrtí, o něm vyjádřil jako o „nejhorším skladateli na světě“. Pátá symfonie, již si objednala finská vláda k oslavě mistrových padesátin v roce 1915, však byla podobných excesů ušetřena. Spory dosud přetrvávají převážně jen pokud jde o formální analýzu, zejména 1. věty. Je pravda, že i zde, v Páté, je Sibeliův přístup k symfonické formě velmi osobitý – její architektura je neobyčejně rozeklaná, princip reprízy je díky silným centrifugálním tendencím značně oslaben, a je velkým úkolem dirigenta pokusit se skloubit více než půlhodinovou skladbu v jeden smysluplný celek.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Odnáším si ze středečního provedení Sakari Orama ne zcela jednoznačné dojmy. Hrála se 3. konečná verze z roku 1919, ve které Sibelius poněkud zmírnil modernismus prvé verze, uhladil bitonalitu a dal symfonii celkově barevnější, ale i prostší zvukový háv. Velké momenty střídaly pasáže zahrané spíše vlažně a s nedostatečnou pointací – jako by byly lehce podstudovány. Naštěstí svorníky monumentálního díla držely pevně pohromadě. Detail, zejména agogický, toto provedení sice zrovna nešlechtí, ale celkové obrysy díla se podařilo filharmonikům pod zasvěcenou taktovkou finského dirigenta tlumočit více než přesvědčivě. Jeho Sibelius vyvolal inspirované dojmy díky jasnému akcentu na zdravě romantistní základ díla, neboť tím byly vyzdviženy největší hodnoty této partitury. 

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.