Druhé letošní pražské vystoupení (Rudolfinum, Dvořákova síň, 16. 10.) Cecilie Bartoli bezesporu patřilo k nejpozoruhodnějším uměleckým událostem podzimní hudební sezony. Plakát, vydaný k tomuto koncertu, lákal posluchače zvětšenou podobou obalu jejího CD Sacrificium (Grammy Award 2011) – zpěvaččinou tváří a pažemi, spojenými s bílým mužským tělem, které odkazovalo na proslulou antickou sochu umírajícího Gala; evokoval úvahy o hořkém podtónu tématu programu, věnovaného dvěma staletím největší slávy kastrátů, z nichž většina pocházela z chudých rodin a jen nepatrnému množství se podařilo dosáhnout slávy a společenského úspěchu, připomínal Neapol jako centrum výchovy zpěváků a místo působení Nicoly Porpory – úspěšného operního skladatele a učitele kompozice a zpěvu, z jehož školy vzešli v 18. století nejproslulejší doboví zpěváci – mimo jiné i Carlo Broschi-Farinelli.
Reklamní kampaň naznačila, že se publikum může těšit na velkolepou show. Ten, kdo by se byl do Rudolfina vydal za takovým cílem, by však odešel s pocitem hlubokého zklamání. Vystoupení Cecilie Bartoli nebylo vypočítáno na efekt – s výjimkou kostýmu, který zvolila v posledních číslech programu, kdy přes střízlivý černý mužský převlek oblékla dlouhou, vepředu otevřenou rudou sukni, bílou košili nahradila zlatým živůtkem a v závěru programu přidala rudá pštrosí pera. Její projev je přirozený, zdrženlivý a neokázalý; daleko spíš než rozmáchlost jevištního pohybu současných pěveckých hvězd připomíná barokní jevištní gestiku, která velké emoce vyjadřuje pouhým náznakem. Hlavní síla spočívá v brilantní pěvecké technice, jejíž dokonalost je téměř neuvěřitelná, ve vynikajícím zvládnutí techniky messa di voce, zralém, ale přesto lehkém a neobyčejně pohyblivém hlase, který zvládá výšky bez forze a hloubky bez ztráty intenzity, ve schopnosti vyjádřit obsah textu a výrazně odlišit duchovní tvorbu od světské. Výmluvným příkladem tu byla Händelova árie Lascia la spina z oratoria Il trionfo del tempo e del disinganno (1707), kterou má běžný posluchač spojenou s operou Rinaldo (1711), kde se objevuje s textem Lascia ch’io pianga. Operní árii da capo by byla Cecilia Bartoli při návratu její první části bezpochyby vyzdobila; v árii z oratoria svou vynikající schopnost improvizovat ozdoby využila minimálně. Vkus, na který kladli důraz barokní hudební teoretici a kritici, jí v žádném případě neschází.
Program večera byl sestaven z árií z oper především italských autorů první poloviny 18. století Ricarda Broschiho (Merope ), Leonarda Vinciho (Medo, Alessandro nelle Indie ), Leonarda Lea (Zenobia in Palmira ), Francesca Arai (Berenice ), Nicoly Porpory (Siface, Adelaide ); z německých skladatelů se tu vedle Georga Friedrich Händela objevil Carl Heirich Graun (Demofoonte ). Soubor dobových nástrojů Il Giardino Armonico se za vedení svého šéfa Giovanni Antoniniho v průběhu večera předvedl jednak jako ideální doprovodné těleso, disponující skvělými hráči jak na smyčcové, tak dřevěné i žesťové dechové nástroje (výtečné invenční lesní rohy); svou vynikající pověst potvrdil i v instrumentálních číslech – předehrách k Porporovým operám (Meride e Selinunte , Germanico in Germania ) a kantátám (Gedeone, Perdono, amata ), Předehře č. 6 g moll Francesca Marii Veraciniho i Koncertu F dur pro zobcovou flétnu od Giuseppe Sammartiniho. Prožitek pocitu návratu do dob dávno minulých byl mimořádně intenzivní. Obecenstvo za něj Cecilii Bartoli a Il Giardino Armonico odměnilo dlouhotrvajícím potleskem ve stoje, nadšeným, spontánním voláním a máváním, kterého se v naší střízlivé době dočkají jen skutečně velkolepé projekty. Na tento jedinečný večer budou všichni jeho účastníci ještě dlouho vzpomínat; doufejme, že na jeho další pokračování nebudeme čekat dlouho.
