úterý, 27. červen 2017

S Pierrem Boulezem ve Vídni

Napsal(a) 

Pierre-Laurent Aimard a Tamara Stefanovich, foto Neda Navaee Pierre-Laurent Aimard a Tamara Stefanovichfoto: Neda Navaee

Dokonalost klavírního umění

38. ročník mezinárodního hudebního festivalu ve vídeňském Konzerthausu byl dramaturgicky zaměřen na jednu z největších postav dějin poválečné hudby – Pierra Bouleze. V době, kdy byla dramaturgie připravována, maestro ještě žil a předpokládala se jeho osobní účast. K tomu bohužel nedošlo.

Jedním z mimořádných koncertů bylo provedení kompletních klavírních děl Pierra Bouleze v interpretaci Pierra-Laurenta Aimarda a jeho paní Tamary Stefanovich v Mozartově sále dne 29. května 2017. Téměř tříhodinový večer provázeli oba interpreti krátkým, ale velmi zajímavým a podnětným průvodním slovem s analýzou a pozadím jednotlivých skladeb. Těžko si představit zasvěcenějšího interpreta. Pierre-Laurent Aimard se již v devatenácti letech stal prvním sólo klavíristou Boulezova Ensemble Intercontemporain a v kontaktu se skladatelem byl až do jeho smrti v loňském roce.

Na programu zazněly podle pořadí Douze Notations pour piano z roku 1945, Première Sonate pour piano z roku 1946, Deuxième Sonate pour piano z let 1946/48, Troisième Sonate pour piano z let 1955-57, Incises pour piano z let 1993/94, une page d´éphéméride pour piano z roku 2005 a na závěr Structures pour deux pianos. Deuxième livre z let 1956/1961.

Díky takto pečlivě sestavenému výběru měli posluchači možnost poznat kreativní a barvitou skladatelskou osobnost Pierra Bouleze a jeho tvůrčí vývoj od raných skladeb až po zralé období. Douze Notations je ještě studentská kompozice inspirovaná vzory – např. Schönbergem, Debussym nebo Messiaenem, nicméně jsou v ní již přítomná výrazná hudební gesta, logické myšlení, kreativita a chuť objevovat stále nové. První klavírní sonáta je kompaktní, energická, až perkusivní, jakoby v improvizačním stylu. Druhá sonáta je formálně klasicky vystavěna ve čtyřech větách, Boulez se inspiroval živly vzduchu a vody. Ve třetí sonátě  pracuje s otevřenou formou. Jde o jasnou, zřetelnou hudbu na poli atonality, krásný a čistý příklad poválečné Nové hudby. Závěrečné Struktury pro dva klavíry jsou jakousi automatickou hudbou, ukázkou osvobození se od radikalismu a mistrovského ovládnutí skladatelského řemesla. Na jedné straně extrémně propracovaný systém, na druhé absolutní svoboda na různých stupních. Oba hudebníci si vzájemně předávají „hudební struktury“ v jakémsi dialogu, na který mohou nebo nemusí zareagovat. Boulezova hudba, jak bylo zřejmé již od raných skladeb, je založena na jasné a čisté formě, která je v průběhu let vyplňována a zkoušena stále novým materiálem. Jeho kreativita, chuť hledat nové, hrát si, žít i tvořit naplno, intenzivně a právě proto zůstat svůj, osobitý, tvůrčí novátorský – v tom bychom si měli vzít od Bouleze příklad.

Pierre-Laurent Aimard a jeho paní Tamara Stefanovich jsou špičkovými, poučenými interprety, sloužícími svým uměním hudbě a její interpretaci na nejvyšší představitelné úrovni. Šíře jejich záběru sahá od klasického klavírního repertoáru až k hudbě nejsoučasnější a nebojí se ani experimentů a přesahů. Jejich vkus, cit, zkušenost a vzdělání jsou zárukou, že se posluchačům vždy dostane vynikajícího a ojedinělého zážitku. Naprostá profesionalita, oddanost své práci, interpretační virtuozita a pokora v přístupu k hudbě i k posluchačům – to je umění v nejčistším smyslu slova.

PHACE, foto Oliver Topf PHACEfoto: Oliver Topf

Kladivo na mistra

Jedním z dalších, dramaturgicky zajímavých koncertů se zdálo být provedení kultovní Boulezovy devítivěté skladby Le Marteau sans maître / Kladivo bez mistra (1953-55) na verše René Chara společně s kompozicemi současných skladatelů, které měly být inspirovány Boulezovým odkazem. S nápadem a jeho realizací přišel soubor PHACE a jeho umělecký vedoucí a dirigent Simeon Pironkoff. Jako sólistka vystoupila mezzosopranistka Isabel Pfefferkorn.

Zajímavý nápad konfrontace více jak šedesát let staré skladby s tvorbou nejnovější nevyšel z jednoho dost podstatného důvodu, a sice že Boulezova formálně dokonale a smysluplně promyšlená kompozice byla rozdrobena na jednotlivé věty, mezi které byla vložena díla nová. Kdyby si dramaturg večera přečetl průvodní slovo Pierra Bouleze v partituře vydané Universal Edition, nikdy by jej něco podobného nemohlo napadnout. Je dobře dát mladým autorům příležitost prezentovat se, nota bene ještě v kontextu tak významného autora, ale takto postavená dramaturgie byla ztraceným večerem a zklamáním. Žádná z nových skladeb nedosahovala úrovně Pierra Bouleze, což vyznělo o to víc, že zazněly mezi jednotlivými větami jeho díla. Soudobé skladby byly přehlídkou nesourodých zvuků, hluků, bezbarvé a nezajímavé „hudby“. Chyběla jim Boulezova čistá forma a struktura, kterou dovedl naplnit. Jednou z těch lepších bylo MARTEAU Helmuta Oehringa – miniatura pro alt a soubor – čistě vokální, rytmická skladba, pracující s různými slabikami včetně choreografie. Instrumentačně a proto zvukově zajímavá byla Sans für Ensemble Lucy Francesconiho. Kompozice Iris ter Schiphorst Make him talk! pracovala s Boulezovým hlasem – úryvky z jeho přednášky, vystavěná tak, že Boulez mluvil a pak byla jeho řeč zpracována hudebně. Smysl toho všeho se nějak ztrácel, a kdyby se místo hudebních odkazů pustila jen Boulezova řeč, bylo by to smysluplnější. Jeho slova byla zajímavější než hudba a kdyby si z nich zúčastnění skladatelé něco vzali, mohly jejich skladby vyznít lépe. Pro ukázku např. „musíme sloužit hudbě, nedominovat, spolupracovat s hudebníky. Je třeba mít vizi!“ A to je to klíčové. Kompozice neměly ani vizi, ani tvar, ani náplň. Něco si z Bouleze vzali, ale nedokázali to invenčně zpracovat; přinést něco nového, posvítit si na jeho odkaz z pohledu dneška. Škoda promarněné příležitosti. 

Klangforum Wien, foto Judith Schlosser Klangforum Wienfoto: Judith Schlosser

Závěr s živou elektronikou

Na závěrečném koncertě přehlídky dne 19. 6. 2017 ve Velkém sále Konzerthausu zazněly dvě orchestrální skladby s živou elektronikou a sice …explosante-fixe… z let 1971-1993 a Répons z let 1981-1985.  Interpretem večera byl soubor Klangforum Wien společně s dirigentem Baldurem Brönnimannem. K tomu připočtěme devět sólistů – tři flétny, dva klavíristy, harfistku, dva perkusionisty a cimbál, na který hrál dnes již v Klangforu běžně hostující český cimbalista Jan Rokyta. Pro živou elektroniku bylo třeba tří zvukařů. V případě tohoto koncertu nebyla volba sálu nejšťastnější. Soubor byl vzhledem k sólistům umístěn vzadu jeviště a reproduktory zněly z prvního pořadí. Jejich zvuk byl poněkud poddimenzovaný, takže efekt vzájemně se prolínajících a znějících vrstev akustických nástrojů a elektroniky nevyzněl naplno, jak měl a to se týkalo i míst, kdy zněla pouze elektronika.  Jakási prostor pohlcující polyfonie mezi sólo nástroji, elektronikou a orchestrem, která je záměrem obou skladeb, se nekonala v takové síle, s jakou byla při komponování zamýšlena. Ale buďme rádi, že máme možnost Boulezovu hudbu slyšet naživo a doufejme, že se nám podobných příležitostí bude dostávat častěji. Klasikové, jakým už dnes Pierre Boulez je, by měli v dnešní době být samozřejmou součástí koncertního repertoáru. Je to velké obohacení pro nás všechny, neboť Boulez byl od počátku vizionářem, revolucionářem, který určil dějiny poválečné hudby na desítky let dopředu a dodnes většina skladatelů z jeho odkazu čerpá. Bohužel mnohým z nich chybí jeho neústupnost, kreativita, erudovanost a chuť hledat stále něco nového.

Baldur Brönnimann, foto João Messias/Casa da Música Baldur Brönnimannfoto: João Messias/Casa da Música

Doplňme ještě, že během celé přehlídky si posluchači měli možnost v prostorách bufetu  prohlédnout výstavu fotografií v Paříži žijící Rakušanky Marion Kalter, která po dobu třiceti let jako dokumentaristka sledovala tvůrčí i osobní život Pierra Bouleze. K festivalu vyšel obsáhlý katalog – Portrét skladatele – zahrnující řadu studií, fotografií a erudovaných článků ke skladbám, které na festivalu zazněly.

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

 

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.