Pro druhý koncert Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného (2. listopadu 2021, Dvořákova síň) se pořadatelům podařilo angažovat Igora Levita, jednoho z nejzajímavějších a nejoriginálnějších soudobých pianistů. Nutno zdůraznit, že se jednalo o jeho vůbec první vystoupení v České republice.
Čtyřiatřicetiletý Levit je držitelem řady prestižních ocenění, vystupuje na nejvýznamnějších koncertních pódiích a spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry. Proslul nejen jako klavírista, ale těší se velkému společenskému respektu i pro svou občanskou angažovanost.
Na svém festivalovém recitálu uvedl Levit poslední tři klavírní sonáty L. van Beethovena – E dur op. 109, As dur op. 110 a c moll op. 111. Jsou to stěžejní položky pianistova repertoáru: v roce 2013 vydal totiž Levit tyto Beethovenovy sonáty (spolu se Sonátami op. 106 a 109) na svém debutovém dvojdisku, který mu otevřel cestu mezi světovou klavíristickou elitu.
Skvělé Levitovo renomé zapůsobilo i na pražské festivalové publikum: Rudolfinum bylo zaplněné do posledního místa. Umělec má sice hvězdnou pověst, ale ani trochu hvězdné manýry. Při příchodu působil sympaticky „obyčejně“ a přátelsky, dokonce měl do poslední chvíle na obličeji respirátor a sundal si ho až poté, co prošel dveřmi ze zákulisí na pódium. Jakmile se však dotkl klavíru a začal hrát – v okouzlujícím pianissimu – první větu Sonáty op. 109, zůstal v sále jen on a Beethovenova hudba. Vše ostatní jako by zmizelo.
Poslední tři Beethovenovy sonáty jsou – přes svou kompoziční, interpretační i posluchačskou náročnost – celkem běžnou součástí klavírního repertoáru. Slyšel jsem je mnohokrát v nejrůznějších provedeních, ale to, co v nich předvedl Levit, bralo dech. Hrál je tak nápaditě a osobitě, až jsem měl v mnoha místech pocit, že je slyším poprvé. Nejednalo se ovšem o chtěnou originalitu za každou cenu. Vše v Levitově podání bylo hluboce procítěné a přesvědčivé. On sám dokonce jako by hudbu prožíval celým tělem: pokud měla některá ruka pár taktů pauzy, klavírista s ní ve vzduchu vláčně dokresloval melodickou linku – skoro to až vypadalo, jako by provozoval nějaký magický obřad. A v jednom zvlášť vypjatém a dramatickém místě v závěrečné větě Sonáty op. 110 podlehl emocím natolik, že u klavíru téměř stál. U jiného pianisty bychom tyto záležitosti asi vnímali jako vnějšková teatrální gesta, ale u Levita působilo tohle všechno přirozeně, upřímně a samozřejmě.
Naprosto fascinující byla pak klavíristova práce se zvukovými barvami: barevné plochy, které v Beethovenovi objevoval, jako by směřovaly až někam k Debussymu nebo Ravelovi. A to, co Levit předvedl s barvami ve variační větě Sonáty op. 111, především v její závěrečné části, už mohlo budit zdání, že má k ruce pomocníky z mimozemských sfér. Ostatně – celý večer (Levit hrál bez přestávky) působil dojmem, že jsme se ocitli na hranici zázraku. Obecenstvo si vzácnosti takového zážitku bylo vědomo, poslouchalo tiše a soustředěně a po doznění posledních tónů odměnilo Levita dlouhými ovacemi vstoje.
