S Annou Netrebko si člověk může vychutnat hudbu plnými doušky. Do poslední kapky.

Operní diva Anna Netrebko přijela do Prahy. Potřetí a zase trochu jinak. Po Čajkovského Jolantě v roce 2012 a koncertu čtyř pěvkyň před třemi lety zahájila 15. listopadu v Obecním domě své písňové turné s převážně ruskými autory. Partnerem se jí stal vyhlášený doprovazeč Malcolm Martineau, který spolupracoval mimo jiné s Magdalenou Koženou, Anne Sofie von Otter, Brynem Terfelem nebo Simonem Keenlysidem. Pakliže vokální recitály s orchestrem nabízejí často mnoho instrumentálních vstupů a jakoby za odměnu i trochu operních árií, nyní jsme dostali téměř dvouhodinovou intenzivní dávku zpěvu a hlavní protagonistku jsme při tom doslova viděli i slyšeli ze všech stran.

Jakmile pěvkyně graciézně vplula na pódium s něžnou bílou kyticí a rozezpívala Rachmaninovovu píseň Šeřík, bylo nezpochybnitelně jasné, že se stáváme svědky mimořádného, do detailu promyšleného výstupu. Navzdory tomu, že je Smetanova síň na první pohled nevhodně velkým prostorem pro písňový recitál s klavírním doprovodem, Anna Netrebko je přesně tou výjimkou, která z tohoto pravidla vybočuje. Může si to dovolit.

 , foto Petr Dyrc

Pěvkyně pro sebe zabrala celý prostor Smetanovy síně s neodolatelnou samozřejmostí, až na výjimky zpívala zpaměti, při tom se nenuceně procházela, obracela se k posluchačům na empoře, na balkonech, tu zprava, tu zleva nebo zasněně postávala u bohaté květinové výzdoby, jako by ji to zrovna napadlo. Odlišit, co je připravené, co nahodilé, je v jejím případě takřka nemožné. Posluchači znalí věci pochopitelně očekávali, že květiny v jejím náručí splní časem i jinou funkci než ozdobou, ačkoli tušili, že dnes už legendární „Lehárův efekt“ s házením růží do publika se nemůže opakovat – jednak by vyzněl trochu cirkusově, jednak se ani do lyrického programu nehodil. Dočkali se v závěru první poloviny večera, kdy Netrebko nonšalantně rozhodila kytici do stran, v souladu s hudbou a textem. Někteří z nás si jednotlivé květiny nesměle odebírali o přestávce, kam ruka dosáhla, než přišla bezprostřední malá dívenka, vyhopla na pódium a hrdě si pak nesla domů o něco větší trofej než ostatní…

V ruských písních se krásně projevilo, že zpěv v rodném jazyce je přidanou hodnotou. Netrebko jako by se s písněmi Sergeje Rachmaninova, Nikolaje Rimského-Korsakova a Petra Iljiče Čajkovského mazlila, užívala si každou frázi, každou větu a postupně před námi rozevírala bezměrně širokou výrazovou škálu, přičemž náladu ještě „dohrávala“ pohybem po pódiu. (Netrpěliví fanoušci to málokdy vydrželi a vytrvale krátili doznění skladeb frenetickým potleskem s nadšenými výkřiky, což ale k recitálům tohoto typu tak trochu patří.) Netrebko plynule přecházela z téměř stydlivě dívčího výrazu (Rachmaninovovo Je tu dobře) k živelně energickému projevu (Zvoní zpěv skřivánka Rimského-Korsakova), přičemž výraz, pohyb a hlasová technika byly v dokonalé symbióze. Pokud si někdo v jedné chvíli řekl, že se tak velký hlas k intimnímu písňovému recitálu nehodí, zahanbila ho pěvkyně vzápětí měkkým, hebkým, sotva slyšitelným pianissimem, a to i v těch nejkrutějších výškách, aby posléze zacílila v plné síle na vrchol a zase z něj seběhla, jako by o nic nešlo.

Ruské autory doplnily písně Richarda Strausse (Morgen, Die Nacht, Wiegenlied, Ständchen), zvláštní pochvalu zaslouží sólistka za Après un rêve Gabriela Faurého a Il pleure dans mon cœur Clauda Debussyho, v nichž se značnou hudební inteligencí uchopila vypsaná „melismata“. Svatá jednoduchost v tom nejlepším smyslu slova. Píseň Go not, happy day Franka Bridge přednesla Netrebko, jako bychom byli u ní doma na večírku a ona se rozhodla nám ho zpestřit. Stoupla si za pianistu, položila mu ruku na rameno a s chutí nám zazpívala. Dalším oživením večera byl stříbrný balonek ve tvaru hvězdy, jímž se otevřela druhá polovina koncertu a který posléze sólistka pustila vzhůru do pomyslných oblak.

 , foto Petr Dyrc

Hosty koncertu byli dvacetiletý italský houslista Giovanni Andrea Zanon, začínající mladá hvězda s mnoha soutěžními úspěchy, a sólistka Mariinského divadla mezzosopranistka Zlata Bulycheva, jejíž výstup v duetu z Pikové dámy byl celkem příjemný, ale k Offenbachově Barkarole mi její těžký wagnerovský hlas nesedl (navzdory tomu, že i Netrebko je v současnosti hlasem wagnerovského typu) a klidně bych ji oželela. Naopak jedním z nejsilnějších momentů koncertu se stalo provedení Dvořákovy písně Když mne stará matka, v níž se Netrebko vypracovala k hluboce niternému výrazu (a výtečné výslovnosti). S pěvkyní velkého hlasu i srdce jsme se rozloučili Čajkovského písní Když vládne den a vytleskali si pouze jeden přídavek. Jako by tu na pěvkyni dopadla nejen únava, ale také slova Apuchtinovy milostné básně: „…a kdyby život můj se skončil brzy, znám cosi, co smrt překonává, myšlenky, city, písně, sílu, to všechno od tebe!“ Nemyslím, že se jí tolik zastesklo po manželovi, ale troufám si říci, že si vzpomněla na přítele Dmitrije Hvorostovského, jehož boj s nemocí skončil v listopadu loňského roku a kterého do poslední chvíle houževnatě podporovala.

Recitál Anny Netrebko by byl jen zpola skvělý nebýt Malcolma Martineaua. Je to pozoruhodný klavírista, který disponuje obrovskou empatií, výtečnou technikou, již mu bylo v písních často velmi třeba, který dýchal s pěvkyní v každém tónu, vynořil se z partitury jen tam, kde to bylo nezbytné, podkresloval, dotvářel, nevyčníval, ani se neschovával. Lepšího partnera si zpěvačka nemohla vybrat. A my jsme se díky tomu mohli ponořit do hudby, nechat se nést, okouzlovat, uchvacovat. (Profesionalitu večera doplnil také program s překlady všech písní, jak to má být.) Pokud by však přece jen někdo chtěl hledat na tomhle večeru chyby, bylo by to stejně pošetilé, jako pídit se po tom, jestli se Leonardovi při malování nosní dírky Mony Lisy náhodou nezachvěla ruka.

Sdílet článek: