středa, 28. květen 2003

Rutina a něco navíc

Napsal(a) 

Pianista Eugen Indjic je osobnost, jejíž účast v koncertním cyklu působí lákavě, posluchač ví, že sází na jistotu a že v podstatě cokoli v Indjicově podání bude vynikající. Při poslechu jeho únorového recitálu v pražském Rudolfinu se ale člověk těžko bránil dojmu, že u Indjice prosakuje nebezpečná rutina. Nejprve nadějně prokázal ve výběru z Brahmsových op. 118 , op. 16 a op. 76 vhled do autorovy složité textury, kdy bylo od prvních tónů jasné, že u klavíru nesedí jen tak někdo. Beethovenova "Appassionata" a Chopinovy Ballady F dur op. 38 a g moll op. 23 byly ale bohužel až příliš předpokládatelné. Kde mělo být forte, bylo forte a podobně. S lítostí jsem přemýšlela, zda tyto omílané skladby Indjice ještě vůbec baví hrát. Spolehlivost, jistota, ale bez překvapení, pohrávání si s detaily, které už musí znát i pozpátku, byly na hranici únosnosti. Beethovenova sonáta se tak stala "nekonečnou" a Chopinovy balady nevypointované. Vrcholem večera byl bezesporu Debussy a výběr z cyklu Images (Odrazy ve vodě , Pohyb , Zvuky pronikající listovím , Zlaté rybky ). Indjicova hra se najednou rozzářila a skrze klavír se v "živé lince" rozlévaly barvy nejrůznějších odstínů. (Škoda, že k Debussymu nebyl připojen místo Chopina třeba Ravel...)

Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll op. 15 se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy byl pro Indjice evidentně zajímavou a inspirativní výzvou. Dílo nenabízí pianistovi tolik příležitostí k efektní virtuozitě, ale spíše k virtuozitě technicko-stavebné. Indjicův výrazně racionální projev a "mužná" interpretace v nejlepším slova smyslu se s Brahmsovou hudbou výborně pojí, a tak koncert vyzněl jako dobře opracovaný vzácný kámen. Orchestr pod vedením Leoše Svárovského představoval akceschopného partnera, dirigent ho dokázal vybudit k pregnantní souhře a odvážným, dobře vybalancovaným tempům. Slabším místečkem byly jak v Kabeláčových devíti miniaturách Zrcadlení op. 49 , tak i v Mendelssohnově Symfonii č. 4 A dur kresby ploch a lyričtější oblouky. Sportovním dialektem řečeno, "neproměněné šance" celek trochu snížily, snad se dirigentovi příště podaří dosáhnout adekvátní reakce na své dobře míněné záměry.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.