Rusové v Praze

Hrdinou patnáctého a šestnáctého zářijového dne festivalu Dvořákova Praha měl být původem  sibiřský, dnes světem putující houslista Vadim Repin. V rámci konceptu tvůrčí dílny aktivního kurátora komorní řady Jiřího Bárty v Praze nazkoušel Čajkovského Klavírní trio  a moll, op. 50, a zahrál jeden ze stěžejních kusů svého repertoáru – Prokofjevův Houslový koncert č. 2 g moll, op. 63. Uvedení Čajkovského tria předcházel menší recitál Jiřího Bárty. Nejdřív neustále obehrávaná cellová verze  Dvořákova Klidu (z klavírního cyklu Ze Šumavy). Decentně, dobře zahrané. I posté dokáže potěšit. Potom doplněk k přeslavnému Koncertu h moll, jenž také letos zazněl na Dvořákově Praze – Koncert A dur,  v klavírní verzi. Pan Bárta tuto skladbu dobře zná, svým kreditem se kdysi za tuto ne zcela kompozičně dořešenou skladbu mladého Dvořáka postavil. Díky za to, protože má svoje nezpochybnitelné kvality (i úskalí). Cellista byl toho večera nad věcí možná až příliš, neboť jsem měl spíše pocit technické ledabylosti nežli preciznosti, jakou slýchávám například u Alisy Weilerstein (když už jsem u Dvořákovy hudby). Jeho projev však by nesmírně muzikální, vůči hudbě pokorný, poetický a měl barevné kouzlo, jaké u našich cellistů slýchávám jen výjimečně. Bohužel klavíristka Terezie Fialová mu, co se týká poezie, nestačila a raději se snažila, aby byly všechny tóny na svém místě a ovládla rudolfinský Steinway, což se většinou dařilo. Bohužel její schopnost rozezpívat klavír má svoje limity.   

Co napsat o Čajkovském? Repin o něm před koncertem v rozhovoru pro HN řekl: „Daleko přesahuje hranice komorních skladeb. Je nezvykle silné, neskonale těžké na zahrání, neuvěřitelně tragické… Klavírní trio je srážkou tří silných osobností…“ Jaký byl tedy výsledek workshopu tria Vadim Repin – Konstantin Lifschitz – Jiří Bárta? Mě osobně uspokojil jen zčásti, takže vzhledem k mému velkému očekávání to bylo zklamání. Všichni dílo znají, například Repin jej hrával s Jablonským, Maiským, Langem, Berezovským. Místo kompaktního celku tří silných osobností jsem slyšel empatický dialog mezi houslemi a cellem a srážku obou dřevěných nástrojů s bicím klavírem. Místo ušlechtilých, plných forte, která produkoval v tomtéž sále týden předtím Krystian Zimerman, jsem slyšel  ostré burácení druholigového Lifschitze v tak děsivé míře, že jsem měl pocit, že se vzteknul ruský medvěd. Ne že by v triu nebyly okamžiky čisté krásy, ale ty se neozývaly z klavíru jen sporadicky. Bohužel i v jinak krásném dialogu houslí a cella prokmitly okamžiky nesouladu v souhře a intonaci. Přiznávám, že větší potěšení jsem měl v tomto díle z Jany Vonáškové-Novákové nebo z Ivo Kahánka.

Další večer jsem se těšil, že konečně uslyším Repina hrát tak, jak ho znám z koncertů a nahrávek. V podstatě mě nezklamal. Nejdříve však k tomu horšímu – Dvořákově Novosvětské. Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského (od roku 1930 První symfonický orchestr Sovětského svazu, později přejmenovaný na Symfonický orchestr Moskevského rozhlasu, od roku 1993 VSOČ) koučuje dirigent Vladimír Fedosejev od roku 1974, což je těžko k uvěření, a přetvořil jej k obrazu svému. Jaký je to obraz? Technicky výborný, ještě v 90. letech dravý, dnes poněkud unavený, velmi dobré smyčce, horší dechy, což se v Novosvětské projevilo především u ostrých, otevřených  trubek a nejistých horen. Možná je to vlivem životem unaveného Fedosejeva, ale nadšení, nasazení pro každý tón, dodýchávání frází jsem ani neslyšel, ani neviděl. Novosvětská byla provedena standardně, nenápaditě, v diskutabilním tempovém rozvržení. Ruský export české hudby se moc nepovedl.

Lepé se zdařil Prokofjev. Repin hrál excelentně (úžasná třetí věta), sladce omamující Andante  bylo decentní a tónově skutečně světové. Kdybych však měl porovnávat a byl hodně přísný, pak komplex všech linií (včetně orchestru) by svědčil spíše ve prospěch Davida Oistracha, Maxima Vengerova nebo Janine Jansen.  

Osvěžující byly skvěle zahrané přídavky. Vadim Repin se spontánním doprovodem orchestru vypálil po Prokofjevovi Paganiniho variace Il Carnevale di Venezia, Fedosejev zakončil koncert dvěma tečkami: Čajkovského Tancem klaunů ze Sněhurky a částí Echo de valsa z Bouře Georgije Sviridova.