Ruský večer s Kirillem Gersteinem a Janáčkovou filharmonií Ostrava

Říjnový abonentní koncert (10. 10.) Janáčkovy filharmonie Ostrava byl sestaven výhradně z děl ruských autorů, podle sólisty večera Kirilla Gersteina dokonce těch nejruštějších. V případě Petra Iljiče Čajkovského bych o tom asi i pochyboval, ale polemizovat o tom s někým, kdo v Rusku vyrůstal, si netroufám. Zcela nesporné je to naopak u Michaila Ivanoviče Glinky, který tradici ruské klasické hudby založil. Z jeho díla jsme na úvod vyslechli populární předehru k opeře Ruslan a Ludmila . Rychlá, energicky zahraná skladba otevřela koncert přinejmenším nadějně, dirigent Michail Jurowski vedl orchestr k jasnému a přímočarému frázování. Dřevěné jeviště ostravského Domu kultury navíc tvoří jakousi rezonanční skříň a pomáhá orchestru k sytému, objemnému zvuku. V Ruslanovi mě rušily jen nevýrazné, rozmazané tympány.

Klavírním koncertu č. 2 Sergeje Prokofjeva mě od začátku zaujalo, jak se interpretace Kirilla Gersteina vyvíjela po zvukové stránce. V první části první věty se silně připomněla jeho příchylnost k jazzu, měkký a lyrický projev v sobě měl něco z vibrafonu (ostatně Gersteina kdysi z Ruska do USA dostal Gary Burton). Od kvazijazzového preludování zvuk klavíru postupně nabýval na intenzitě a v dlouhé sólové pasáži už zněl vyloženě klasicky a s orchestrální mohutností. Ještě pregnantněji zněl klavír v opravdu živém scherzu druhé věty. Ve třetí větě se poněkud vrátil k lyrické náladě, aby se v bouřlivé závěrečné větě místy ztrácel a zase vynořoval z orchestru. Gerstein má celý Prokofjevův koncert vystavěný jako jeden velký, logický a uzavřený celek. Není k němu potřeba nic dalšího říkat a také se velmi chvályhodně nepřidávalo. Na velmi slušné úrovni se ve vrcholné části večera předvedl i orchestr.

JFO vstoupila do letošní jubilejní sezony se sloganem „nehrajeme kratce, hrajeme už šedesát let“. Dovolil bych si s první částí tvrzení polemizovat, především co se týká smyčců. V jejich hře jsem vlastně pořád slyšel cosi úsečného a strohého. Náznakem se tato nezpěvná tendence projevila už ve vedlejším tématu předehry k Ruslanovi a Ludmile , ale v celkově svižném tempu se tento nedostatek ještě víceméně schoval. V Symfonii č. 6 Petra Iljiče Čajkovského už se ale neschovalo nic, z jejího provedení jsem měl spíš nevalný pocit. Orchestr zněl slušně v tutti a fortissimu, jakmile ale hrály samostatné nástrojové skupiny, bylo slyšet mnoho drobných nepřesností v intonaci i nástupech. Nejhorší ale byla ta zmíněná úsečnost, orchestr se vlastně ani jednou opravdu romanticky nerozezpíval a pocit „široké ruské duše plné smutku“ se nedostavil ani v poslední melancholické větě. Nejsem schopen posoudit, jestli za tím stojí víc projev orchestru jako takového, nebo mu toto krátkodeché frázování naordinoval Michail Jurowski.

Koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava s Kirillem Gersteinem přilákal do Domu kultury velmi slušnou návštěvu. Bylo téměř vyprodáno navzdory tomu, že v opeře měl zároveň premiéru Verdiho Ernani . Ostrava je evidentně schopná vygenerovat nemalé množství příznivců hudby, při které nejde jen o pobavení. Nutno také dodat, že ostravské publikum svůj orchestr jistě velmi miluje. Ničím jiným si potlesk vestoje po provedení Čajkovského Patetické neumím vysvětlit.

Sdílet článek: