sobota, 30. prosinec 2017

Rusko-české doteky hudby

Napsal(a) 

Vladimir Fedosejev, foto ČDH Vladimir Fedosejevfoto: ČDH

Vánoční festival České doteky hudby se přihlásil koncertem významného moskevského orchestru nesoucího jméno Petra Iljiče Čajkovského ke kulatému výročí navázání diplomatických vztahů mezi Ruskou federací a Českou republikou; nástupnickým státem Československa se stala právě před pětadvaceti lety - 1. ledna 1993. Víc než politika sluší však hudební přehlídce hudební výročí – a Stravinského jubileum se naštěstí stalo podnětem pro dobrý dramaturgický nápad, vzácné uvedení jeho .

Obecní dům byl první den po svátcích (27. 12.) dějištěm vystoupení, které si ambicemi nezadalo s našimi největšími festivaly. Vždyť zahraniční symfonická tělesa nemívají pozvání každý den. A Vladimir Fedosejev, dirigent večera, je dnes už v ruské hudbě legendou, v létě mu bylo pětaosmdesát. Zažil blokádu v rodném Leningradu, později svůj profesní život spojoval spíše s Moskvou. Tamní orchestr, který vznikl jako rozhlasový na počátku 30. let a s nímž teď přijel, vedl od roku 1974 po celé čtvrtstoletí a nyní, od roku 2006, stojí v jeho čele znovu.      

Koncert v zaplněném sále měl společenský lesk, proslulý orchestr však hrál spíše jen běžně. Tři hudební scény z Prokofjevova baletu Romeo a Julie už od prvního drásavého výkřiku celého orchestru, z jehož stínu se posléze tiše vyloupnou krásné smyčcové akordy, postrádaly zdrcující tragiku, tedy elektrizující, energický a skutečně dramatický náboj. V lyrice i v celkovém výrazu si ruský orchestr ve své klasice vedl dobře, ale nepozvedl se z rámce „jednoho z koncertů“ k ničemu zcela výjimečnému. Ostatně, šéfdirigent je na svůj věk ve velmi dobré fyzické kondici, ale přece jen od něj asi nelze na pódiu čekat tak intenzivní, skutečně nesmlouvavé podněty, které by takový kolos opravdu rozhýbaly.

 , foto ČDH foto: ČDH

V Čajkovského Klavírním koncertu b moll se pozornost pochopitelně víc soustředila na sólistu Jana Simona, který zahrál skvěle, vyrovnaně, technicky svrchovaně, s jasným názorem na koncepci díla a výrazové nuance a s nadhledem, s nímž koncepci uskutečňoval. Na prvním místě pro něj evidentně nestála okázalá virtuozita, ale symfonický charakter skladby. Nicméně ani tady z orchestru, jehož part je víc než doprovodem, nevyzařovalo – viditelně ani slyšitelně - o mnoho víc než profesionální pozornost: spolehlivá, přesná, ale vlastně rezervovaná, bez jiskry.

Od narození Igora Stravinského uplynulo v červnu 135 let. Výročí už tedy ve vánoční době trochu vzdálenější a nikoli třeskutě kulaté, ale o to víc potěšilo, že se stalo důvodem pro uvedení skladby, kterou na koncertech zase až tak často bohužel neslýcháme. Žalmová symfonie pro smíšený sbor a specificky obsazený a tím pádem jedinečně a docela komorně znějící orchestr (jen hluboké smyčce, dechy, dva klavíry a bicí), nese pečeť strohé věcnosti a její duchovní poselství je proto nevšední, sváteční. Od dirigentského pultu vycházela najednou silnější energie, Vladimir Fedosejev se opřel o krásně a vědoucně zpívající sbor a dovedl skladbu v jednom tahu k oproštěnému, ztišenému konci, k chvalozpěvu „Laudate Dominum“ naruby – klidnému, pokornému, nijak jásavému. Stravinského styl byl podchycen přesně a stejně přesně prožit a předán.   

Vzhledem k první polovině koncertu, plně vycházející vstříc publiku, bylo zařazení Žalmové symfonie až překvapivé a rozhodně i odvážné, ale díky za to. Bez této skladby, s nějakou obvyklou ruskou klasikou na jejím místě, třeba s Musorgského Kartinkami, by šlo, i vzhledem k reálně nastavené a projevené míře motivace orchestru, o koncert z ryze hudebního hlediska sice „slavnostní“, ale vlastně obyčejný. Se Stravinským dostal jiný rozměr. Opravdu umělecký.     

České doteky hudby, které v Praze trvají od 16. prosince do 6. ledna, mají širší rozkročení. Obsahují ještě operní gala, komorní koncerty i vystoupení Ivy Bittové. Hostování Čajkovského orchestru bylo v tomto kontextu tedy jasným středobodem jejich devatenáctého ročníku.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.