úterý, 14. duben 2015

Max Emanuel Cencic v poloprázdném Rudolfinu

Napsal(a) 

Max Emanuel Cencic, foto Petr Dyrc Max Emanuel Cencicfoto: Petr Dyrc

Těžko říct, zda to bylo tím, že byla Bílá sobota, nebo že na akce, které organizuje agentura Nachtigall Artists, chodí jiné publikum, než to, které navštěvuje ostatní na historicky poučenou interpretaci zaměřené pražské koncerty, či proto, že jméno zpěváka mohlo být obecenstvu méně známé: 4. dubna zela část Rudolfina prázdnotou. Ke škodě každého, kdo se zajímá o hudební barok a právě tento večer se rozhodl vynechat – šlo totiž o jeden z nejvelkolepějších hudebních zážitků celé sezóny. Pokud se dokonalosti zvládnutí hlasové techniky týče, patří kontartenorista Max Emanuel Cencic k nejlepším současným reprezentantům svého oboru. Není však pouhý technik, tím méně „hlasový artista“ (případnější termín tu neexistuje); ve všech hlasových polohách zní dokonale přirozeně. Za účelem zvýšení efektu neforzíruje, s výjimkou citově velmi vypjatých míst (kupříkladu „Cieli, che feci mai?“ – „Bohové, co jsem učinil?“ v árii Epitida z opery Merope Geminiana Giacomelliho), jeho projev je krajně neokázalý. Posluchač přesto odchází s pocitem, že byl svědkem události, která stojí mimo běžný hudební provoz - a že by mohl naslouchat dál, do nekonečna (v případě barokní operní produkce jev ne úplně běžný). Program večera byl sestaven z celkem osmi árií, z nichž tři, z oper La verita in cimento, Argippo a z pasticcia L’odio vinto dalla costanza, byly dílem Antonia Vivaldiho; autory dalších pěti byli jeho současníci Tomaso Albinoni (serenata Il nascimento dell’aurora), Antonio Caldara (Adriano in Siria), Francesco Gasparini (Flavio Anicio Olibro), Giovanni Porta (La costanza combattuta in amore) a Geminiano Giacomelli. V Cencicově pojetí byla každá z těchto skladeb propracovaná do nejmenšího detailu a naplněná skutečně věrohodným citem – postavy, které na pódiu Rudolfina vytvářel, měly k hudební historií deklarované schematičnosti barokní operní produkce daleko.

Max Emanuel Cencic, foto Petr Dyrc Max Emanuel Cencicfoto: Petr Dyrc

Na brilantním vyznění koncertu měl výrazný podíl i soubor Il pomo d’oro (2012), který obstaral doprovod. Jeho šéfem je fenomenální houslista Riccardo Minasi, jehož jsme měli možnost u nás slyšet už dříve; ansámbl pod jeho vedením skvěle doprovází, i hraje koncerty a symfonie, uvádějící jednotlivé bloky programu (Antonio Vivaldi, Giuseppe Antonio Brescianello, Baldassare Galuppi). Riccardo Minasi se v Praze i tentokrát představil jako barokní interpret velkého formátu – sólové pomalé věty koncertantních kompozic v jeho interpretaci stoprocentně naplňovaly dobový ideál ušlechtilého přednesu volných částí skladeb, který hudebníkům umožňoval předvést se v nejlepším možném světle, při souborové hře nebylo tempo rychlých vět přehnané, stále zbýval dostatek prostoru pro zřetelnou artikulaci jednotlivých not, zvuk ansámblu byl barvitý, zároveň ale na hony vzdálený drsnosti, které se občas nevyhnou ani vyhlášená středo- a jihoevropská tělesa (jména jednotlivých členů Il pomo d’oro v programové brožuře bohužel chyběla; konkrétní údaje o tom, kdo se kromě Riccarda Minasiho na tomto bezesporu znamenitém večeru podílel jako instrumentalista, by v tomto případě bývaly byly velmi užitečné). Řečeno stručně: tato koncertní akce by si zasloužila zopakování – v programově jiné podobě, ale jistě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.