úterý, 25. duben 2017

Rudolf Buchbinder – vtip a rutina

Napsal(a) 

 , foto Jan Slavík foto: Jan Slavík

Jedenasedmdesátiletý Rudolf Buchbinder je dnes řazen mezi nejvýznamnější světové pianisty. V jeho životopisech se všeobecně zdůrazňuje, že má mimořádně rozsáhlý repertoár a bohatou diskografii – nahrál mj. kompletní klavírní dílo Haydnovo a všechny Beethovenovy klavírní sonáty, koncerty a variace. Měl jsem možnost slyšet ho v Praze už dvakrát, ale pokaždé jsem z koncertního sálu odcházel s rozporuplnými pocity. A měl jsem je bohužel i po jeho recitálu, který uvedl ve Dvořákově síni 22. dubna 2017 v rámci cyklu Světová klavírní tvorba.

Jako první číslo večera zazněla Beethovenova Sonáta č. 8 c moll „Patetická“, op. 13. Proslulá introdukce této skladby byla v Buchbinderově pojetí spíš tajemná než patetická, ne však nezajímavá. Rychlá část této věty měla švih, ale zároveň také nebylo možné přeslechnout, že ji pianista podává povšechně hodně rutinně – což ostatně bylo nejvýraznějším rysem jeho hry po celý večer. Také překlepů bylo v této větě víc, než bychom od tak slovutného umělce čekali. Volná věta byla velice hezká – decentní a procítěná, finální věta vylehčená ve zvuku i ve výrazu, s nápaditými vedlejšími hlasy, ale opět s velkými plochami odehranými s pouhou rutinou.

Po Beethovenově Patetické provedl Buchbinder cyklus Schubertových Impromptus, op. 142 (D 935). V hlavním tématu prvního Impromptu překvapil neobvyklými rubaty, ve druhém a čtvrtém Impromptu jsme mohli obdivovat jeho lehkou prstovou techniku v éterickém pianissimu, a melodie ve třetím Impromptu zněla Buchbinderovi opravdu kouzelně. Přesto jsem během tohoto čísla několikrát uvažoval o tom, kde je v jeho hře hranice mezi „vyzrálostí“ a „rutinou“.

 , foto Jan Slavík foto: Jan Slavík

Po přestávce uvedl klavírista Beethovenovu Sonátu č. 10 G dur, op. 14/2. Její lyrickou první větu přednesl s téměř dívčím půvabem a ve svěžích, průzračných barvách. Ve druhé větě pak Buchbinder dostal konečně prostor pro to, aby uplatnil jednu ze svých nejvýraznějších a nejsympatičtějších vlastností (kterou mě ostatně nadchnul už při svých minulých vystoupeních) – a to svůj smysl pro humor. Téma variací a druhou variaci hrál totiž s takovým vtipem, že nebylo možné ubránit se úsměvu. Finální větu odehrál v hraničním tempu (i když mnohdy na úkor zřetelnosti), opět s řadou vtipných momentů. A při posledních třech tónech této věty se Buchbinder nečekaně otočil k publiku s gestem tak legračním, že několik posluchačů nevydrželo a rozesmálo se nahlas.

Jako závěrečné číslo si klavírista zvolil Beethovenovu Sonátu č. 23 f moll, op. 57 „Appassionatu“. První rychlou pasáž ovšem sešmíroval tak velkoryse, že bychom to umělci „nižší kategorie“ asi sotva tolerovali. Celá první věta pak byla typickou ukázkou Buchbinderovy hry – vedle řady působivých míst v ní nabídl také spoustu šedé rutiny. Velmi zajímavě však přednesl pianista variační volnou větu: při opakování v repeticích pokaždé zdůraznil jiný hlas, mnohdy i dosti objevný. Tuhle větu jsem, přiznávám, poslouchal skoro jako detektivku a napjatě jsem čekal, čím mne klavírista překvapí. Finální věta měla skvělý švih a svižné tempo, které však v závěrečném Prestu Buchbinder vybičoval do takové rychlosti, že mu prsty v šestnáctinových pasážích nemohly ani při nejlepší vůli stačit.

Po doznění Appassionaty se několik posluchačů pokusilo o standing ovation, ale na to, aby se zdvihli ze sedadel všichni, to ani zdaleka nestačilo. Potlesk měl Buchbinder přesto poměrně velký, takže dvakrát přidával. Nejprve finální větu z Beethovenovy Sonáty č. 17 d moll, op. 31/2 a po ní Soirée de Vienne – odlehčenou virtuózní parafrázi na valčíky Johanna Strausse od Alfreda Grünfelda. Tady byl Buchbinder ve svém živlu, hrál s neodolatelným vtipem a šarmem, a mírné šmírování tu bylo nejen přijatelné, ale přímo žádoucí. A tak se nakonec jeho „Strauss – Grünfeld“ stal zlatým hřebem večera.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.