Roztěkaná Pražská komorní filharmonie

Doslova lahůdkový večer, kde převládala (neo)klasika, nabídla 17. března Pražská komorní filharmonie se svým šéfdirigentem Jakubem Hrůšou ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Neoklasicky přehledná, melodicky výrazná, stručná bez zbytečných not s decentní připomínkou jazzového kvasu New Orleansu – taková je Druhá symfonie Ervína Schulhoffa z roku 1932. (Ve stejném roce zkomponoval například Martinů duchovně příbuznou Sinfonii Concertante pro dva orchestry a Divertimento.) Byla to šťastná volba s neméně šťastným provedením!

Aby koncertantní, někdy prvoplánově působící skladby Richarda Strausse dosáhly kýženého účinku, je třeba mít špičkový orchestr i sólistu. Třicetiletý Přemysl Vojta (vítěz prestižní soutěže ARD) se zhostil sólového partu Hornového koncertu č. 1 Es dur op. 11 výtečně, v podstatě na úrovni Radka Baboráka. (Je neuvěřitelné, že náš malý stát je schopen soustavně generovat špičkové hornisty.) Efektní part hrál citlivě, nepateticky a s několika nečekanými detaily, jež jsem v Baborákově pojetí neslyšel.

Otomar Kvěch je odvážný muž. Neznám mnoho komponistů, kteří by ve 20. století psali pro anglický roh, navíc s nesporně pozitivním výsledkem. Jeho devět let starý symfonický obraz Kassandra a trojský kůň je volným komentářem, jak se Trojanům nevyplatilo nevěřit věštbě Kassandry, dcery trojského krále Priama. Anglický roh je vypravěčem i komentátorem, orchestr nositelem děje. Stejně jako u Schulhoffa zde není zbytečných not a spíše nežli popisnost převažuje fantazie a kreativita. Je to hudba, která by si zasloužila občasné připomenutí. Jan Souček sice nebyl tak výrazný jako Vojta, ostatně jeho part mu to ani neumožňoval, nicméně byl rovnocenným partnerem orchestru.

Závěr večera byl i jeho vrcholem. Symfonie č. 60 C dur „Il Distratto“ byla lahůdkou špičkové mezinárodní úrovně. O Pražské komorní filharmonii je známo, že hraje Haydna a Mozarta ze všech českých orchestrů nejlépe, ale potěšení hráčů a dirigenta, hravost, mazlení se s detaily a nekašírovaná komika auditorium zcela okouzlila. V duchu názvu symfonie si Hrůša dovolil s laskavou „přísností“ ukázňovat roztěkanost svých orchestrálních oveček (s okázalým laděním, vrzáním či vykázáním neposlušného houslisty)… Bylo by pro mě zklamáním a edičním selháním, kdyby v jubilejním roce 2019 nenašel Supraphon pozitivní odvahu a nevydal tomuto orchestru a dirigentovi haydnovskou desku. Na mezinárodním trhu by nezapadla.

Sdílet článek: