Rozpaky nad soutěžífoto: Pražské jaro - Zdeněk Chrapek
Hudební soutěž, chce-li být skutečně špičková, by měla generovat ve svých posledních kolech nejen nejvyšší nástrojovou úroveň, ale i jasný názor interpretů, osobnostní projekci, ne-li dokonce vyzařování charisma. Letošní 62. ročník Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro to v oborech housle a trubka dle mého mínění naplnil jen zčásti. Nejvíce přihlášek bylo přirozeně od domácích muzikantů: 19 houslistů a 12 trumpetistů; světový vývoj kopíruje velký počet Asiatů a Jihoameričanů. V trubce (předsedou poroty byl odchovanec Maurice Andrého Guy Touvron) se dal čekat silný kvantitativní atak Francie, který se zúročil ve vítězství Alexandra Batyho a třetím místě Oliviera Bombruna . Nevídaný hudební rozvoj Latinské Ameriky potvrdili Brazilci Flavio Gabriel Parro da Silva (2. místo) a Fabio Brum (čestné uznání). Jestliže rozdíly mezi finalisty v trubce nebyly velké, tak mezi Ruskou Mariannou Vasiljevou a dalšími třemi finalisty houslové soutěže (porotu vedl Rakušan Michael Frischenschlager) byl rozdíl až příliš velký. Hojné zastoupení Asiatů přineslo kupodivu jen čestné uznání Korejce Harim Chum , která přecenila svoje síly v Brahmsově koncertu. Jediným naším finálovým zástupcem byl Jan Mráček , který si, jak je u Čechů zvykem, zvolil interpretačně zrádný Dvořákův koncert. (Už neplatí, že „svému“ Dvořákovi rozumíme nejlépe.) Vzhledem ke svému mládí (1991) ukázal velký talent a naději pro budoucí vývoj a podal statečný výkon, který byl však poznamenán řadou drobných nepřesností a možná i nedostatečnou zkušeností s orchestrálním doprovodem. O druhé místo se podělil s německým houslistou Stefanem Tararou , jehož Sibelius byl podstatně horší než u ruské hráčky. Víc jsem naopak očekával od dalších talentovaných Čechů: například Petry Vilánkové , jež sice získala Cenu Josefa Suka za nejlepší provedení Čtyř kusů jeho dědečka Josefa Suka, ale skončila v 2. kole, a Petra Matějáka .
Jestliže obor trubka byl letos téměř srovnatelný s rokem 2003, kdy zvítězil Julian Sommerhalder, a může se porovnávat s nejlepšími konkursy světa, tak housle jako by v Praze procházely krizí. Na rozdíl od let 1997 a 2003 byla sice udělena 1. cena, ale na úroveň ročníků 1949 (Igor Bezrodnyj, Viktor Pikajzen), 1956 (Boris Gutnikov), 1972 (Bohuslav Matoušek, Arkádi Vinokurov), 1976 (Čeněk Pavlík) nebo 1987 (Ivan Ženatý) mohou pořadatelé jen vzpomínat.
