středa, 8. září 2021

Rozpačitý začátek Dvořákovy Prahy aneb Není všechno zlato, co se třpytí

Napsal(a) 

Andrés Orozco-Estrada, foto Dvořákova Praha Andrés Orozco-Estradafoto: Dvořákova Praha

Vyprahlé publikum se nemohlo XXI. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha doslova dočkat. Neumím si jinak vysvětlit, proč ovacemi ve stoje skončila již úvodní polovina prvního festivalového večera ve Dvořákově síni pražského Rudolfina (6. 9. 2021). Ovace ve stoje nebyly na místě. A rozhodně byly předčasné, protože po nepříliš přesvědčivém provedení Dvořákova Violoncellového koncertu h-moll op. 104 následovalo ještě problematičtější nastudování Symfonie č. 9 e-moll op. 95 Z Nového světa. Na zahajovací koncert jsem se jako většina festivalového publika upřímně těšil. Jen jsem si říkal, kdy už konečně dramaturgové opustí dávno překonané programové pořadí koncert + symfonie a připustí, že Novosvětskou Dvořákova americká story začala a violoncellovým koncertem skončila, takže by bylo vhodnější pořadí skladeb už jen z chronologického hlediska vyměnit.

Ještě větším zklamáním pro mě bylo vystoupení hostujícího orchestru legendárního milánského operního domu Filarmonica della Scala. Orchestr a jeho domovská scéna se těší nehynoucí slávě, prestiži a zájmu. Když se však po úvodních taktech violoncellového koncertu ke slovu přihlásila skupina žesťových nástrojů, zavládly na tvářích přítomného publika zahalených povinnými rouškami a respirátory viditelné rozpaky. Budu stručný: milánské žestě hrály onoho večera na úrovni severoamerické středoškolské dechovky. Dokonce i poloamatérský orchestr v Passerově Intimním osvětlení intonoval při studiu violoncellového koncertu čistěji. Čest skupině dechových nástrojů zachraňoval jen výborný hobojista, klarinetista a hráč prvního lesního roku, jehož sólo v úvodu violoncellového koncertu náleželo k vrcholným okamžikům celého večera. Mnoho jich nebylo, protože proti rytmicky těžkopádné hře smyčcových nástrojů, které snad odehrály celý večer jedním nekonečně rozvibrovaným legatovým tahem, se sólista prosazoval jen těžce.

Daniel Müller-Schott, foto Dvořákova Praha Daniel Müller-Schottfoto: Dvořákova Praha

Německý violoncellista Daniel Müller-Schott prokázal železné nervy krizového manažera. Zachraňoval, co se dalo – nedotknutelnou pověst Dvořákova díla, souhru s orchestrem, dirigentovo tempově umdlené pojetí. Müller-Schott má pověst výrazově expresivního sólisty. Onoho festivalového večera však na podiu, s nímž se rozloučil bez přídavku, bojoval za fádně hrající orchestr i v notách zabořeného dirigenta. Andrése Orozco-Estrada jsem slyšel poprvé v soirée Vídeňských filharmoniků, když doslova na poslední chvíli zaskočil za Franze Welsera-Mösta. Na programu měla být Dvořákova Pátá symfonie, tehdy mladý Vídeňan s kolumbijskými kořeny se blýsknul ve skladatelově Sedmé symfonii. Než debutoval na Dvořákově Praze, zaznamenal komerčně čtyři poslední Dvořákovy symfonie a přes Houston a Frankfurt nad Mohanem se přesunul zpět do Vídně na šéfovský post Vídeňských symfoniků. O to více jsem byl zvědavý na jeho Novosvětskou. Vtisknul jí velkolepé rozměry, velmi kontrastní dynamiku i tempa a usiloval o permanentní agogické oživení. Orchestr však na jeho agogické požadavky reagoval opatrnicky a opožděně a spokojeně se vracel do nejvyšší dynamiky. Než začalo Largo, byl jsem unavený z břeskného zvuku nekultivovaných žesťových nástrojů a přeslazený nekonečným legatem hutně hrajících smyčců.

Možná že po pražském hostování dirigent pochopil, že třetí téma úvodní věty je polka a jezdit do Prahy a do Rudolfina s Novosvětskou po dvou či třech zkouškách s nevyzpytatelným orchestrem je riziko hodné kaskadéra. Koncert mě zklamal, finále Novosvětské bylo očistcem. Odcházel jsem rozčarován, ale publikum bouřilo. Již před dvěma roky zahajoval Dvořákovu Prahu italský orchestr, tehdy rozhlasoví symfonikové z Turína, a dirigent Christoph Eschenbach. Už tehdy jsem si uvědomil, že Dvořákův hudební jazyk je italským orchestrům vzdálenější než Čajkovského. Festivalu bych za rok přál šťastnější ruku ve volbě úvodního orchestru, talentovanému dirigentu více času na přípravu a sólistovi méně nevděčné dřiny za ospalé orchestrální hráče. Co třeba pozvat některý ze skvělých maďarských orchestrů? Nebo Skandinávce? Nebo kterýkoliv německý rozhlasový orchestr? Dvořáka na italský způsob už bylo dost. Basta!

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.