neděle, 14. červen 2015

Rozjímání po koncertu

Napsal(a) 

Leoš Čepický a Ivan Klánský Leoš Čepický a Ivan Klánský

Ač pražské, a ostatně celé české hudební dění, je velmi bohaté a zajímavé, tak mediální zprávy, ohlasy a informace o něm jsou velmi omezené či žádné. To se ovšem týká jen světa tzv. „vážné hudby“ – což je zavádějící termín, označující hudbu s vyššími nároky na tvorbu díla, na  jeho provedení i na soustředění publika, než je běžné u čistě zábavné komerční produkce. Při čtení současných tiskovin vzniká dojem, že kromě popu, rocku a klubových alternativních scén zde jiná hudební kultura téměř neexistuje. I v těch nejserióznějších denících a týdenících (LN, MF Dnes, Respekt, Reflex ap.) se hudební rubriky a stránky plní zevrubnými popisy alb, „projektů“ i banalit  všemožných hvězdiček a skupin, od „kultovních“, „legendárních“ až po drsně vytuněné postpubertální „rebelky“, kdežto tiskovou anomálii o vážné hudbě způsobí snad jen Pražské jaro či občasný průnik odvážného publicisty. Kdysi téměř každý počin či událost vážné hudby byly v nějakém tisku reflektovány a okomentovány alespoň odstavcem v místním plátku. Nyní to vypadá, že spolu s psacími stroji šli v redakcích do šrotu i hudební kritici, a jejich místo zabral Mountfield.  Vážné hudbě, na rozdíl od popové a alternativní scény, chybí v běžném tisku alespoň trochu odpovídající prostor. V kulturních zemích tomu tak však není. Česká vážná hudba je ve světě jedním z mála trvale žádaných a ceněných produktů naší země a nedílnou součástí světové kultury. Zaslouží si daleko větší pozornost a medializaci, než je jí udělována. Čestnou výjimku svými pořady činí pouze Český rozhlas, ale i spolu s ČT2 a ČT art zmíněný deficit příliš nezmírní. Když si poraní palec či dostane rýmu fotbalista či tenista, ve vaně uklouzne pop star, jsou toho plné noviny i zprávy. Že mezinárodně uznávaní hudebníci hrají i v horečkách a za zlomek příjmu sportovce, nikdo netuší ani nezmíní. Ceny světových nahrávacích společností či vítězství na mezinárodních soutěžích jsou obecně stejně významné a prestižní, jako jsou světové poháry či ceny ve sportu. Naši hudební umělci jich mají možná více, než naši sportovci, ale dozvíme se o nich nanejvýš v jejich koncertním programu, pokud je vůbec tištěn v dostatečném rozsahu. Každé větší město má (bohudíky) velký stadion či sportovní halu. Hlavní město České republiky má světové umělce formátu 21. století, ale odpovídající moderní koncertní sál, na rozdíl od jiných měst srovnatelných zemí, trvale postrádá. Není to otázka prostředků, ale volby. Mám pocit, že současná politická a ekonomická elita se v pohledu a hodnocení významu umění a obecně kultury téměř neliší od dřevních materialistických ideologů marxismu – je to pro ně prostě jen nadstavba důležitějšího materiálna a opomenutelná třešnička na dortu. Je proto skvělé a obdivuhodné, jak na mnoha místech se lidé sdružují a setkávají, aby si vyslechli kvalitní hudbu s kvalitními interprety. Tyto koncerty si sami organizují a financují převážně ze svých spolkových či obecních prostředků, případně s přispěním uměnímilovného mecenáše. Koncerty přitom často mívají vyšší úroveň – hlavně v publiku – než je běžné. De facto ostrovy kulturní občanské společnosti. Jeden z nich jsem poznal nedávno, a pokládám za vhodné o něm v duchu předchozího zmíněného napsat, a chtěl bych tak činit častěji. Tyto občanské spolky a jejich aktivity pokládám za možná ještě důležitější, než pořádání mezinárodních festivalů. Jsou totiž i jejich nezbytným základem.   

Pražská Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy pořádá pro fakultní veřejnost a své přátele v  barokním refektáři cyklus koncertů, jejichž kvalita i obsah se vyrovnají nárokům nejzmlsanějších pódií. 2. června zde s krásným a brilantně provedeným recitálovým programem zazářili houslista Leoš Čepický a klavírista Ivan Klánský. Oba pánové patří ke špičce našich interpretů, stejně jako jejich světově proslulé komorní soubory (Wihanovo kvarteto, Guarneri Trio). Oba jsou významnými pedagogy AMU. Úvodní půvabná Vivaldiho Sonáta D dur má v originále název „Sonatina per violino e basso“, takže doprovázející hudebník (cembalista) musel dotvořit part dle generálbasu a zažitých pravidel sám. S vývojem hudby tento způsob zanikl, takže Respighi Sonátu a doprovodný part klavíru upravil do podoby, ve které se hraje dodnes. Zazněla v průzračné čistotě zvuku a mladistvé svěžesti, perlivé šestnáctiny Vivace zněly jako z jednoho nástroje.  Na novém klavírním křídle Klánský vykouzlil úžasné a křehké nuance.  Čtyřvětá Sonáta pro housle a klavír A dur C. Francka vyzněla jako temně romantické drama, plné vášně a proměnných nálad. Oba rovnocenní sólisté předvedli ukázkový dialog komorní souhry a jednotné představy nejvyšší úrovně. Romance f moll pro housle a klavír A. Dvořáka je autorská úprava její verze s orchestrem. Milostně lyrická melodika Romance se vine v ukolébávajícím vlnění a má jen několik dramatičtějších vznětů, takže je velmi těžké udržet tah a oblouk skladby ve stále působivém celku. Navíc, klavírní verze je ochuzena o obohacující barvy orchestrální instrumentace. Provedení Čepického a Klánského však neodolatelně sugestivním způsobem nastolilo atmosféru ztajeného dechu a hlubokého citu.  Smetanova Dvě dua pro housle a klavír „Z domoviny“ jsou houslisty ohrávána již od jejich žákovských vystoupení, takže mnohým zevšední a ztratí své skryté barvy a kouzlo. Navíc, klavírní part je znatelně náročnější houslového, což je úskalí mnohých provedení. Klánský je velmistr klavírního zvuku, někdy mám dojem, že jeho každý prst je samostatným nezávislým hráčem, jenž s ostatními citlivě vytváří zvukové barvy. Čepický je jeden z nejskvělejších kvartetních primáriů, což společně vytvořilo málokdy slyšenou podobu z mlhy všednosti náhle vystoupivšího geniálního díla. Ohnivě temperamentní a virtuózní provedení Dvořákovy Mazurky op. 49 přimělo i akademicky noblesní publikum k nadšenému vyžádání další sklenky Dvořákovy živé vody – tanečně rozpustilého Scherza z jeho Sonatiny op. 100

Je obdivu hodné, jak tito velmi zaměstnaní a žádaní umělci najdou v podobných případech porozumění a čas pro vrcholný výkon. Často jen za poděkování, úctu a souznění noblesního a citlivého publika. A takových je mezi našimi sólisty a soubory hodně. Přináší to radost a naději, víc než jinde.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.