Poslední lednový večer jsem věnoval abonentnímu koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK ve Smetanově síni Obecního domu. Musím nejdříve uvést větu, kterou by měl tento článek končit: Byl to nejzajímavější koncert ledna 2018, který jsem slyšel.
Dramaturg FOKu Martin Rudovský použil ve svém sloupku v programu několikrát adjektivum „opojný“ (večer, barva). Stejně tak by se dala použít synonyma vábivý, omamný, neodolatelný… a vše by se dalo svým způsobem k tomuto koncertu vztáhnout. Jistě může být při vhodné interpretaci opojná francouzská část programu – Ravelův La valse a Berliozova Fantastická symfonie. Pro mě překvapivě totéž platilo pro premiéru Hobojového koncertu Jiřího Gemrota, k němuž se dostanu na závěr mé glosy.
Opojnost však přineslo i hostování dirigenta Tomáše Netopila. Od prvních taktů Ravelovy roztančené choreografické básně (bohužel balet se už nikam nevešel☺) jakoby s ním vletělo do lehce ponurého secesního sálu jaro, jas a pozitivní energie. Dokonce i imanentní valčíková nostalgie a quasi vzpomínka na duchovní atmosféru fin de siècle měla patřičný vlídný nadhled. Vše (kromě rytmu) bylo příjemně uvolněné a dirigent orchestr inspiroval k velmi zdařilému provedení.
Fantastická symfonie byla podstatně těžším úkolem. Aby výrazová struktura zazněla v plné naléhavosti, musí hrát orchestr naplno, zaujatě a soustředěně, což se FOKu dařilo. Určitě mohli hráči víc následovat dirigentovu vizi, prohloubit kontrasty, občas si více pohrát s detaily, s větší nadýchaností a uvolněností se vypořádat s obávaným Valsem, který je často pro české orchestry větším či menším problémem. Skvěle se vydařila Scéna na venkově a Pochod na popraviště, v závěrečném Sabatu čarodějnic se pan Netopil snažil dostat z orchestru maximum kontrastu, vyostřenosti až morbidnosti, naléhavosti. Občas toho bylo méně, většinou byl však výsledek pozoruhodně uspokojivý. Někdy něco ujelo, tu nějaký tón, jindy rytmika, ale celek byl výborný. Zvlášť musím ocenit tónovou kvalitu obou skupin houslí a žesťů, především trubek. Už kvůli francouzské hudbě bylo hostování Tomáše Netopila pro FOK nesmírně přínosné. Jenže to není vše.
Mezi Ravela a Berlioze se vklínila světová premiéra Koncertu pro hoboj a orchestr Jiřího Gemrota (1957). Navýsost šťastný počin skladatele, sólisty Viléma Veverky, Tomáše Netopila i vedení FOKu. Dát na program soudobou novinku není u pražských orchestrů zrovna běžné. Je mi sympatické, že Pražští symfonici patří mezi tělesa, která takovou odvahu mají. Ne vždy je jejich odhad správný, tentokrát to však byla šťastná volba. Co jsem v kompozici ocenil? Jasný názor tvůrce, transparentní strukturu, nástrojový zlatý řez hobojového partu nebo nehonění se za současnými trendy. Skladba byla napsána pro Viléma Veverku, což je ze všech oddílů zřetelně slyšet. Jistě, koncert je technicky náročný, ale dominantní je pro ucho posluchače silná melodická emoce. Když jsem poslouchal vlnící se melodie hoboje, vzpomněl jsem si na podobně melodicky naléhavé skladby Bohuslava Martinů. Pan Gemrot stvořil dílo, které je mu rovno. Navíc Vilém Veverka každým taktem stvrzoval, že je mistrem hoboje, jakých není ve střední Evropě mnoho, s mocným, barevně bohatým tónem, jenž se vábivě vlnil jako třtina v jarním vánku. Jeho vzepětí dosáhlo až na gis³ a závěrečné f³ se zdálo v tu chvíli nekonečné jako nebe! Spolupráce Tomáše Netopila a Viléma Veverky byla příkladná, takže koncert Jiřího Gemrota byl pro mě nakonec, jakkoliv jsem byl v podstatě spokojen s Ravelem a Berliozem, nečekaným vrcholem večera. Smetanova síň Repre sice nebyla plná, ale hobojovou premiéru si evidentně užila.
