Dům kultury Poklad v ostravské místní části Poruba býval výkladní skříní československé socialisticko-realistické architektury. Dostaveníčko si zde dávali ostravští horníci, hutníci, pracující inteligence a jejich rodinní příslušníci. V divadelním sále ovšem býval hostem i Josef Suk, vystupovala zde přední československá smyčcová kvarteta a nejeden český či slovenský operní pěvec v sále sklízel zasloužený potlesk. Dnes je porubský „kulturák“ po rozsáhlé několikaleté rekonstrukci a do jeho programů, které má obvykle na starosti cimbalista Jan Rokyta, se vrací i tzv. vážná hudba. Ve čtvrtek 8. 6. 2023 hostil ve svých zdech v rámci mezinárodního hudebního Festivalu Leoše Janáčka vyslance letos jubilujícího Českého rozhlasu, Symfonický orchestr Českého rozhlasu s jeho šéfdirigentem Petrem Popelkou. Rozhlasoví symfonikové se svým šéfem zaplnili akusticky limitovaný sál s ještě omezenějším podiem spokojeným publikem a odvedli výkon hodný renomovaných koncertních síní.
Úvodem večera zazněla zdravice přítomného velvyslance Spolkové republiky Německo Andreas Künne, kterého na podium doprovodil a nesnadného úkolu tlumočníka se se ctí zhostil ředitel festivalu Jaromír Javůrek. Jelikož byl právě v Ostravě dokonán palácový převrat v místní organizaci parlamentní strany ANO, chyběli mezi celebritami reprezentanti statutárního města i samosprávného kraje. O to více času zbylo na hudbu samotnou. Hostování SOČR otevřela orchestrální prskavka – ouvertura ke Glinkově čtyřhodinové opeře Ruslan a Ludmila. Uvádět dnes tvorbu ruských klasiků 19. století, zprofanovanou všemi možnými režimy, které kdy jen v Rusku a jeho satelitech vládly v posledních dvou stoletích, je dramaturgicky choulostivá záležitost. Virtuózní tympánové sólo a vtíravě kantabilní téma violoncell s kaskádami dřevěných dechových nástrojů ovšem vykouzlily festivalově vzrušující atmosféru i v početně menším obsazení hostujícího orchestru.
Hlavním magnetem večera bylo hostování německého violoncellisty střední generace Daniela Müllera-Schotta, který společně s vrstevníkem Maximilianem Hornungem a s o generaci starším Janem Voglerem tvoří trojici hvězdných německých violoncellistů. Pro vystoupení v Ostravě a následnou pražskou reprízu v posledním koncertu abonentní sezony SOČR si zvolil Druhý violoncellový koncert op. 126 Dmitrije Šostakoviče, který vznikal v době, kdy porubský dům kultury plnila první generace návštěvníků. Autor napsal dílo na tělo svému dobrému příteli, dvornímu violoncellistovi a autentickému interpretovi Mstislavu Rostropovičovi. K jeho žákům náleží i Müller-Schott. Komorně obsazené koncertantní dílo s významnou rolí široké palety bicích nástrojů zaznělo v Müllerově-Schottově nastudování přesvědčivě, s očekávanou virtuozitou a s důrazem na potemnělou atmosféru díla s mnoha groteskními pasážemi. Vtíravé téma druhé věty, které hrál sólista s dekadentním glissandem, publikum pronásledovalo i o pauze. Vyzvednout je nutno sólistovu komunikaci s orchestrálními hráči. Závěrečné ovace spokojeného publika byly jen dokladem, že si posluchači byli tohoto sólistova komunikačního přístupu dobře vědomi. A že si stále pamatují doby, kdy Šostakovičova či Prokofjevova díla zaznívala v Ostravě v československých premiérách. S podiem se německý violoncellista rozloučil – jak jinak – bachovským přídavkem, jmenovitě závěrečnou gigue z Violoncellové svity C dur BWV 1009.
Po pauze zazněla po klasice sovětské hudby 20. století česká klasika 19. století. Lukáš Hurník, který večerem stručně provázel a komentoval jednotlivá díla a jejich autory, připomněl autentickou posluchačskou praxi 19. století, kdy se běžně tleskalo mezi jednotlivými větami. Pozorné ostravské publikum tuto informaci přijalo s úlevou a SOČR odměňovalo potleskem po každé větě. Nutno poznamenat, že po zásluze, protože i v menším obsazení a ve stísněných poměrech divadelního sálu hráli rozhlasoví symfonikové od prvního taktu Dvořákovy nejexperimentálnější symfonie doslova o život. Podobně jako Beethovenova Sedmá symfonie A dur je i Dvořákova Osmá symfonie G dur op. 88 jakousi symfonií s obligátní flétnou, proto se sluší jmenovitě uvést Maria Mesanyho, který se suverénně a inspirovaně ujal flétnových sól. A že jich v tomto díle ukončeném dvojitými variacemi je požehnaně.
Popelkovo nastudování nebylo dvakrát lyrické, ani kontemplativní, čehož u českých dirigentů občas želím. Akcentovalo spíše než vypravěčský charakter prvních dvou vět spontánní a improvizační stránku následujících vět Dvořákovy symfonie, která zvedá publikum ze sedadel od premiéry. Nejinak tomu bylo onoho červnového večera i v Ostravě, kde festivalové publikum odměnilo symfoniky a jejich šéfa potleskem ve stoje. Standing ovation se v českých luzích a hájích dvakrát nešetří, pravda. Ovšem byly na místě. Zvláště když média následující den zveřejnila zprávu o Popelkově jmenování do čela orchestru Vídeňských symfoniků. Vídeňským se nelze divit. Popelkovo zaujetí je nakažlivé, vystupování na pódiu nestrojené a interpretační promýšlení profundní. Buďme za něj múzám vděčni.