úterý, 13. červen 2023

Rozhlasoví symfonikové a Petr Popelka hosty Festivalu Leoše Janáčka v Ostravě

Napsal(a) 

Daniel Müller-Schott, foto Dalibor Válek Daniel Müller-Schottfoto: Dalibor Válek

Dům kultury Poklad v ostravské místní části Poruba býval výkladní skříní československé socialisticko-realistické architektury. Dostaveníčko si zde dávali ostravští horníci, hutníci, pracující inteligence a jejich rodinní příslušníci. V divadelním sále ovšem býval hostem i Josef Suk, vystupovala zde přední československá smyčcová kvarteta a nejeden český či slovenský operní pěvec v sále sklízel zasloužený potlesk. Dnes je porubský „kulturák“ po rozsáhlé několikaleté rekonstrukci a do jeho programů, které má obvykle na starosti cimbalista Jan Rokyta, se vrací i tzv. vážná hudba. Ve čtvrtek 8. 6. 2023 hostil ve svých zdech v rámci mezinárodního hudebního Festivalu Leoše Janáčka vyslance letos jubilujícího Českého rozhlasu, Symfonický orchestr Českého rozhlasu s jeho šéfdirigentem Petrem Popelkou. Rozhlasoví symfonikové se svým šéfem zaplnili akusticky limitovaný sál s ještě omezenějším podiem spokojeným publikem a odvedli výkon hodný renomovaných koncertních síní.

Úvodem večera zazněla zdravice přítomného velvyslance Spolkové republiky Německo Andreas Künne, kterého na podium doprovodil a nesnadného úkolu tlumočníka se se ctí zhostil ředitel festivalu Jaromír Javůrek. Jelikož byl právě v Ostravě dokonán palácový převrat v místní organizaci parlamentní strany ANO, chyběli mezi celebritami reprezentanti statutárního města i samosprávného kraje. O to více času zbylo na hudbu samotnou. Hostování SOČR otevřela orchestrální prskavka – ouvertura ke Glinkově čtyřhodinové opeře Ruslan a Ludmila. Uvádět dnes tvorbu ruských klasiků 19. století, zprofanovanou všemi možnými režimy, které kdy jen v Rusku a jeho satelitech vládly v posledních dvou stoletích, je dramaturgicky choulostivá záležitost. Virtuózní tympánové sólo a vtíravě kantabilní téma violoncell s kaskádami dřevěných dechových nástrojů ovšem vykouzlily festivalově vzrušující atmosféru i v početně menším obsazení hostujícího orchestru.

Hlavním magnetem večera bylo hostování německého violoncellisty střední generace Daniela Müllera-Schotta, který společně s vrstevníkem Maximilianem Hornungem a s o generaci starším Janem Voglerem tvoří trojici hvězdných německých violoncellistů. Pro vystoupení v Ostravě a následnou pražskou reprízu v posledním koncertu abonentní sezony SOČR si zvolil Druhý violoncellový koncert op. 126 Dmitrije Šostakoviče, který vznikal v době, kdy porubský dům kultury plnila první generace návštěvníků. Autor napsal dílo na tělo svému dobrému příteli, dvornímu violoncellistovi a autentickému interpretovi Mstislavu Rostropovičovi. K jeho žákům náleží i Müller-Schott. Komorně obsazené koncertantní dílo s významnou rolí široké palety bicích nástrojů zaznělo v Müllerově-Schottově nastudování přesvědčivě, s očekávanou virtuozitou a s důrazem na potemnělou atmosféru díla s mnoha groteskními pasážemi. Vtíravé téma druhé věty, které hrál sólista s dekadentním glissandem, publikum pronásledovalo i o pauze. Vyzvednout je nutno sólistovu komunikaci s orchestrálními hráči. Závěrečné ovace spokojeného publika byly jen dokladem, že si posluchači byli tohoto sólistova komunikačního přístupu dobře vědomi. A že si stále pamatují doby, kdy Šostakovičova či Prokofjevova díla zaznívala v Ostravě v československých premiérách. S podiem se německý violoncellista rozloučil – jak jinak – bachovským přídavkem, jmenovitě závěrečnou gigue z Violoncellové svity C dur BWV 1009.

, foto Dalibor Válek foto: Dalibor Válek

Po pauze zazněla po klasice sovětské hudby 20. století česká klasika 19. století. Lukáš Hurník, který večerem stručně provázel a komentoval jednotlivá díla a jejich autory, připomněl autentickou posluchačskou praxi 19. století, kdy se běžně tleskalo mezi jednotlivými větami. Pozorné ostravské publikum tuto informaci přijalo s úlevou a SOČR odměňovalo potleskem po každé větě. Nutno poznamenat, že po zásluze, protože i v menším obsazení a ve stísněných poměrech divadelního sálu hráli rozhlasoví symfonikové od prvního taktu Dvořákovy nejexperimentálnější symfonie doslova o život. Podobně jako Beethovenova Sedmá symfonie A dur je i Dvořákova Osmá symfonie G dur op. 88 jakousi symfonií s obligátní flétnou, proto se sluší jmenovitě uvést Maria Mesanyho, který se suverénně a inspirovaně ujal flétnových sól. A že jich v tomto díle ukončeném dvojitými variacemi je požehnaně.

Popelkovo nastudování nebylo dvakrát lyrické, ani kontemplativní, čehož u českých dirigentů občas želím. Akcentovalo spíše než vypravěčský charakter prvních dvou vět spontánní a improvizační stránku následujících vět Dvořákovy symfonie, která zvedá publikum ze sedadel od premiéry. Nejinak tomu bylo onoho červnového večera i v Ostravě, kde festivalové publikum odměnilo symfoniky a jejich šéfa potleskem ve stoje. Standing ovation se v českých luzích a hájích dvakrát nešetří, pravda. Ovšem byly na místě. Zvláště když média následující den zveřejnila zprávu o Popelkově jmenování do čela orchestru Vídeňských symfoniků. Vídeňským se nelze divit. Popelkovo zaujetí je nakažlivé, vystupování na pódiu nestrojené a interpretační promýšlení profundní. Buďme za něj múzám vděčni.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.