Rozhlasoví skladatelé

Symfonický orchestr Českého rozhlasu připomněl v Rudolfinu (24. 2.) pod taktovkou Tomáše Koutníka pět domácích autorů 20. století patřících k těm, jejichž osudy jsou nějak spjaty s rozhlasem. Přesně v souladu s tím, jak byl zajímavý, poměrně náročný program postaven, se jako nejzajímavější a nejsilnější ukázaly být kompozice Otmara Máchy a Jiřího Jarocha, zařazené před přestávku a na závěr večera. Oproti nim Jarní předehra Otakara Jeremiáše vyzněla jako mladicky trochu jednostrunně vznícená a Concertino pro housle K. B. Jiráka jako nepříliš autorsky osobité. Trojkoncert pro flétnu, klarinet, lesní roh a orchestr od Alexeje Frieda byl svým bigbandovým ustrojením z jiného žánru; v tomto sousedství svou nastavovanou formou (a ústředním motivem jako z oka vypadlým Bachově varhanní Toccatě d moll ) poněkud nudil, jakkoli se Jiří Válek , Jiří Hlaváč a Tomáš Secký v sólech velice činili. Orchestr hrál ten večer velmi angažovaně a bez problémů přešel i od klasicky symfonického vyjadřování k jazzovému. Houslista Bohuslav Matoušek v Jirákově nelehké, ale ne zásadní a ne zcela osobité skladbě nacházel vedle virtuozity nekofliktní krásu (i když ne lacinou) a hezká zamyšlení. Strhla však až Máchova sugestivní, již starší symfonická báseň Noc a naděje . Je plná dramatického vzrušení a stupňované osudovosti, kterou vystřídá jen těžce se prosazující rozjasnění. Je to ovšem v rámci hudebního realismu své doby kompozice vzácně závažná a mistrovsky napsaná. Jarochova symfonická báseň Stařec a moře je ze stejné doby a z podobného stylového rodu: je naléhavá, dramaticky vypjatá, přitom nijak abstraktní. Máchova hudba však zapůsobila bez problémů ještě o něco důrazněji než Jarochova.