Symfonický orchestr FOK připomněl svého někdejšího dlouholetého šéfdirigenta Václava Smetáčka jemu oficiálně připsanou koncertní poctou (14. 12.) velmi důstojně. Pod rukama Gennadije Rožděstvěnského zněla česká hudba poctivě, svátečně a závažně a Musorgského Obrázky z výstavy pak byly oslavou orchestrálního umění – o to zajímavější, že autorem instrumentace byl právě Smetáček. Pořídil orchestraci za války, kdy se nesměla hrát Ravelova verze. Našel v některých místech překvapivě obdobné polohy, ale na jiných místech neméně překvapivě odlišné cesty a zvuková řešení. Foersterových pět symfonických obrazů Cyrano de Bergerac prý bylo Smetáčkovým oblíbeným dílem; pro současného posluchače to je objevení zapomenutého světa. V úvodu večera tak dirigentovou zásluhou zazněla hudba vděčná a přístupná, melancholicky zádumčivá, nepříliš rychlá, klidná a bez emocionálních výbuchů… Je v ní něco ze světa Richarda Strausse či Saint-Saënse, na svou dobu není příliš modernistická, vcelku ani nijak jednoznačně invencí česká. Ve čtvrté a nejdelší části je až líbezná, přitom její lyrismus se stále více a více k poslední části prohlubuje. Nechce se věřit, že se tak zajímavá půlhodinová partitura vlastně vůbec nehraje. Proč? Rožděstvěnskij (s nímž i na toto téma otiskne HARMONIE v příštím čísle rozhovor) diriguje převážně jen rukama, ne celými pažemi, opisuje dlouhou taktovkou velké oblouky. Diriguje jednoduše a názorně. Působí již ve svých třiasedmdesáti jako rozvážný starší pán, který se šetří. Charakteristicky stojí za svým pultem pod stupínkem a hudbu nikam nežene. Jeho gesto působí až nevzrušivě, ale to, co i s Jiřím Bártou dokázali v 1. violoncellovém koncertě Bohuslava Martinů, bylo neuvěřitelně citově vznícené a přitom ve zvláštním napětí zároveň pod kontrolou. Hudba vyzněla z ticha do ticha, začala i skončila ve velmi citlivém pianissimu. V sólovém partu – zejména v oproštěné lyrické střední větě s nezapomenutelnou harmonizací jednoduchého tématu – dosáhla nevšedních výrazových kvalit. Zde snad nejvíce vyšlo najevo, že se pod Rožděstvěnského přísným vedením, protepleným ovšem osobním vztahem k interpretované hudbě, rozkrývá obrovský potenciál, který by mnohým jiným splynul do větší či menší zběžnosti. Orchestr se zdál být zpozornělý a hráčských chybiček či selhání bylo ten večer jen pár.
