pátek, 25. únor 2005

Rožděstvenského pocta Smetáčkovi

Napsal(a) 

Symfonický orchestr FOK připomněl svého někdejšího dlouholetého šéfdirigenta Václava Smetáčka jemu oficiálně připsanou koncertní poctou (14. 12.) velmi důstojně. Pod rukama Gennadije Rožděstvěnského zněla česká hudba poctivě, svátečně a závažně a Musorgského Obrázky z výstavy pak byly oslavou orchestrálního umění - o to zajímavější, že autorem instrumentace byl právě Smetáček. Pořídil orchestraci za války, kdy se nesměla hrát Ravelova verze. Našel v některých místech překvapivě obdobné polohy, ale na jiných místech neméně překvapivě odlišné cesty a zvuková řešení. Foersterových pět symfonických obrazů Cyrano de Bergerac prý bylo Smetáčkovým oblíbeným dílem; pro současného posluchače to je objevení zapomenutého světa. V úvodu večera tak dirigentovou zásluhou zazněla hudba vděčná a přístupná, melancholicky zádumčivá, nepříliš rychlá, klidná a bez emocionálních výbuchů... Je v ní něco ze světa Richarda Strausse či Saint-Saënse, na svou dobu není příliš modernistická, vcelku ani nijak jednoznačně invencí česká. Ve čtvrté a nejdelší části je až líbezná, přitom její lyrismus se stále více a více k poslední části prohlubuje. Nechce se věřit, že se tak zajímavá půlhodinová partitura vlastně vůbec nehraje. Proč? Rožděstvěnskij (s nímž i na toto téma otiskne HARMONIE v příštím čísle rozhovor) diriguje převážně jen rukama, ne celými pažemi, opisuje dlouhou taktovkou velké oblouky. Diriguje jednoduše a názorně. Působí již ve svých třiasedmdesáti jako rozvážný starší pán, který se šetří. Charakteristicky stojí za svým pultem pod stupínkem a hudbu nikam nežene. Jeho gesto působí až nevzrušivě, ale to, co i s Jiřím Bártou dokázali v 1. violoncellovém koncertě Bohuslava Martinů, bylo neuvěřitelně citově vznícené a přitom ve zvláštním napětí zároveň pod kontrolou. Hudba vyzněla z ticha do ticha, začala i skončila ve velmi citlivém pianissimu. V sólovém partu - zejména v oproštěné lyrické střední větě s nezapomenutelnou harmonizací jednoduchého tématu - dosáhla nevšedních výrazových kvalit. Zde snad nejvíce vyšlo najevo, že se pod Rožděstvěnského přísným vedením, protepleným ovšem osobním vztahem k interpretované hudbě, rozkrývá obrovský potenciál, který by mnohým jiným splynul do větší či menší zběžnosti. Orchestr se zdál být zpozornělý a hráčských chybiček či selhání bylo ten večer jen pár.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.