Režisér Daniele Abbado se rozhodl s výtvarníkem scény a kostýmů (Giovanni Carluccio ) na poměrně malém prostoru Auditoria Pedrotti pro několikapatrovou stavbu, která poskytovala dokonalé využití prostoru především pro umístění sboru a která zároveň umožňovala v několika patrech rozehrávat napjaté vztahy v konfliktních situacích a změnou světel i posuvným horizontem radikálně měnit atmosféru jednotlivých scénických obrazů. V pěvecky náročné partii královny Alžběty se výborně uplatnila Sonia Ganassi svou technickou bravurou a možnostmi velkého dynamického rozpětí, hlasově i představitelsky dobře odpovídali postavám Leicestera a Matildy Bruce Sledge a Mariola Cantarero , ale snad nejvíce se zaskvěl v roli intrikána Norfolca Antonino Siragusa , který vyhrotil portrét negativní postavy do expresivních poloh jízlivosti, úlisné přetvářky i násilnické zloby, neváhaje pro podtržení odpudivého charakteru volit i odpudivě znějící tóny.
V Teatro Rossini byla uvedena nová inscenace opery semiseria Matilde di Shabran . Sám příběh (libreto Giacomo Ferretti) ze středověkého prostředí je sice plný překvapivých a ne příliš motivovaných zvratů, ale spojení komična a zdánlivého tragična je veskrze umělecky inspirativním, Rossini jedinečně balancuje na hraně až do samé krajnosti vyhrocených emocí, ať už v poloze burlesknosti, či v poloze dramatické, kterou prezentuje především sama hlavní postava Corradina, která budí děs a hrůzu, aby posléze pod nečekaným přívalem lásky zjihla. Rossini využil nejen svého umění bravurní kantileny a perfektní stavby ansámblů, ale dokázal všechny, i vedlejší postavy, naplnit po vokální stránce zajímavým hudebním charakterem, aby především v ústřední postavě Corradina zvaného Železné srdce vystihl neurotickou osobu fanatického krutovládce nenávidějícího ženské pohlaví, jenž vzápětí stejně vášnivě prožívá slasti a strasti zamilovaného a žárlivého muže. Jeho part se hemží krkolomnými výškami a náročnými pasážemi, což přináší nejeden interpretační oříšek. Juan Diego Flórez se ukázal být představitelem veskrze ideálním, rossiniovské pěvecké exhibice zvládá s přehledem a právě vyhrocené emoce vášněmi zmítaného mladého muže přesně vyhovují jeho hereckému naturelu, v hyperbolizované nadsázce se pohybuje zcela suverénně, a přitom nikdy neztrácí citovou vřelost. Rovněž tak Bruno de Simone jako potulný básník Isidoro dokázal všechny herecké i pěvecké možnosti role bohaté na komediální i mentorské polohy důsledně zúročit, z dalších postav především zaujal Marco Vinco jako lékař Aliprando. Z ženských představitelek vedle spolehlivě zpívající, ale výrazově poněkud nedomrlé Matildy di Shabran (Annick Massis ) na sebe upozornila v menší roli Contessy d'Arco Chiara Chialli , která, ač neuvěřitelným způsobem přehrávala, se vždy dokázala postarat o komediální oživení jednotlivých scén. Režisér Mario Martone ponechal vhodně stylizovaný středověký kostým (kostýmy: Ursula Patzak ) a ve svém aranžmá se opíral o nápadité scénické řešení výtvarníka scény (Sergio Tramonti ), který v centru hrací plochy postavil velké točité schodiště, které umožňovalo vtipně rozehrávat jednotlivé scény. Martoneho jevištní stylizace jiskřila nápady, herecké akce měly vždy svou logiku i vnitřní pravdivost, komické a vážné polohy se tu přelévaly ve shodě s možnostmi Rossiniho hudby i libreta.
Inscenace opery Tancredi byla zasazena do prostoru Palafestivalu. Tato tragická opera patří k Rossiniho vrcholným opusům a poutá pozornost dokonalou stavbou a hudební invencí díla stylově vyváženého a umělecky bohatého. Jde opět o syžet ze středověku kolem roku 1000 v době bojů mezi Saraceny a Byzantskou říší, zabývající se situací na Sicílii, kdy je město Syrakusy ohrožováno nejen vnějším nepřítelem, ale i vnitřními boji mezi stoupenci dvou patricijských rodů. Do toho je zasazen milostný příběh válečného hrdiny Tancrediho, jehož tragická smrt dává dílu patřičný dramatický rozměr. Režisér a zároveň i výtvarník scény a kostýmů Pier Luigi Pizzi vtiskl opeře odpovídající monumentalitu i dramatickou sevřenost. Jako celek působil v Pizziho režii a černobílé výpravě Tancredi stroze, s geometrickou sošností, aranžmá sboru i sólistů korespondovalo prostorově s půdorysem scény dotvářejíc tak v každém obraze charakter rozměrného „plátna“ historických fresek. V titulní kalhotkové roli zaujala vyrovnaným přednesem mezzosopranistka Marianna Pizzolato , v exponovaných polohách nelehkého sopránového partu se zaskvěla Patrizia Ciofi jako Amenaide, v rolích soupeřů o moc strhával pozornost především Gregory Kunde jako Argirio svým bravurním podáním vysokých tónů, naopak Marco Spotti (Orbazzano) vsadil spíše na postižení temných poloh neukojených vášní a násilnických tužeb.
Hudební nastudování bylo spolehlivé a pečlivé. Letos přispěli k tradici rossiniovské interpretace, o niž tak dlouho pečuje vedení Rossiniho Opera Festivalu, dirigenti Víctor Pablo Pérez (Tancredi ), Renato Palumbo (Elisabetta, Regina d'Inghilterra ) a Riccardo Frizza (Matilde di Shabran ). Na celkovém pozitivním dojmu všech letošních inscenací se ovšem nemalou měrou podílela i kolektivní tělesa: Orquesta sinfónica de Galicia (Tancredi , Matilde di Shabran ) a Orchestra del Teatro Comunale di Bologna (Elisabetta ), jakož i Pražský komorní sbor pod vedením sbormistra Lubomíra Mátla , který již tradičně dokonale interpretoval sborové party všech uváděných inscenací.
