Téměř nehrané opery prokázaly překvapivou životnost, v obou případech divadelně nosná libreta, využívající situace na samé hraně reality a absurdity, což umožnilo vtipnou aktualizaci, kde komediální nadsázka a hyperbolizace charakterů balancuje na pomezí bláznivé crazzy a realistického příběhu. Milostné zápletky, všelijak větvené, se snoubí se zápasem o udržení či nabytí značného jmění, samozřejmě s mnoha nečekanými překvapeními, nedorozuměními, omyly a převleky, záměnami postav a sekundujícím sborem, jehož přítomnost si ovšem žádá vždy spíše operní forma než sám divadelní příběh. Obě režie se soustředily na pečlivě vrstvený bláznivý souběh situací a sérií trapasů, v nichž na jedné straně se provalí nesolidní a parazitní záměry obtížných lidí, usilujících se přiživit na finanční prosperitě ústředních postav, na druhé straně pak morálně vítězí ryzí charaktery, které v nastalém zmatku obstojí a dokážou se orientovat v často nepřehledných záměrech a jednáních ostatních postav. Právě spletitost situací a jejich mnohdy překvapivý vývoj umožnil Rossinimu rozvíjet svou genialitu jednak v hudebním vtipu, charakterizujícím postavy i situace, jednak v dokonalém zvládnutí formy hudebních ansámblů, které jsou už v Rossiniho rané tvorbě vždy skutečnými skvosty. Především v buffě La pietra del paragone dokázal režisér Pier Luigi Pizzi budovat vztah situací a charakterů s nevyčerpatelnou invencí a smyslem pro komediální nadsázku, honosné prostředí letního sídla hraběte Asdrubaleho uprostřed lesní scenérie s bazénem a dvojím podlažím navíc umožňovalo bohaté prostorové rozčlenění situací.
V buffě L'eguivoco stravagante , označené jako „dramma giocoso“, režisér Emilio Sagi zesměšnil soudobý manažerský systém, svět křiklavé reklamy a policejní tuposti v dynamických situacích, s výborně začleněným sborem do celkového scénického tvaru. Skvěle se uplatnila nápaditá scénografie (scéna Francesco Calcagnini , kostýmy Pepa Ojanguren ), všechny aktualizace fungují bezchybně, až ovšem na klíčovou zápletku: těžko by dnes někdo uspěl s pomluvou, že dcera podnikatele není ženou, ale kastrátem, kterého nechali rodiče vykastrovat v touze po pěvecké kariéře a on se dnes coby žena chce vyhnout vojenské povinnosti. Ale komediální nadsázka nakonec překryje i tuto nevěrohodnost a celek inscenace to podstatně nenaruší.
Režisér Turka v Itálii Guido De Monticelli naopak ponechává děj v původní době i lokalitě, a tak příběh záletné krásky a exotického cizince může ovíjet romantickým nádechem a divadelnost jednotlivých výstupů tím ještě získá. Romantizující prvek ovšem režisérovi nezabránil v detailním propracování situací, jejichž komediální rozměr umožňoval značnou míru stylizace, aniž zcela opustil bázi realistického pojetí.
Sólistické obsazení se vyznačovalo vesměs vyrovnaností hlasů i pečlivou stylovou přípravou, v hereckém gestu pak smyslem pro komediální nadsázku i lyrické procítění. Z těch dříve již osvědčených interpretů se znovu uplatnili Raul Gimenez a Pietro Spagnoli v La pietra del paragone, Bruno PraticĐ a Antonino Siragusa v L'equivoco stravagante, Patrizia Ciof i a Alessandro Corbelli v Turkovi v Itálii; z nových tváří na sebe upozornili především Marco Vinco (Conte Asdrubale), Carmen Oprisanu (Marchesa Clarice) a Bruno De Simone (Pacuvio) v buffě La pietra del paragone a Ildar Abrazakov v titulní roli Selima v Turkovi v Itálii.
V orchestřišti se střídaly Orchestra del Teatro Comunale di Bologna a L'Orchestra del Festival , které řídili dirigenti Carlo Rizzi , Donato Renzetti a Riccardo Frizza , sborové party všech tří oper opět jedinečně zvládl Pražský komorní sbor za řízení sbormistra Lubomíra Mátla .
Jako v minulých letech, i letos doplňovala hlavní festivalový program repríza inscenace Rossiniho operní kantáty Cesta do Remeše (Il viaggio a Reims ) v podání mladých umělců a již druhým rokem uvedení operních frašek v cyklu Il mondo delle farse – letos to byla díla: Gl'inganni della somiglianza (hudba Pietro Generali) a I tre mariti (hudba Giuseppe Mosca), která překvapila svou divadelní životností a hudebním vtipem.
