úterý, 24. červenec 2007

Rolando Villazón opět v Praze

Napsal(a) 

Rolando Villazón opět v Praze Rolando Villazón opět v Praze

Ti, kdo slyšeli Rolanda Villazóna před dvěma lety a nebo ti, co museli oželet jeho druhý, na poslední chvíli odřeknutý koncert půl roku poté, ti všichni se nemohli dočkat jeho vystoupení 27. 2. Na pódium Smetanovy síně Obecního domu v Praze přišel Villazón stejně veselý, jiskřící šarmem a vtipem, jak jsme ho již poznali, avšak zjevně vyzrálejší muž v právě oslavených 35 letech. Když začal zpívat, i neodborník si mohl uvědomit, že jeho interpretace je "moudřejší", strhující a prostě řečeno nádherná. Před slovy o výkonu pěvce, jenž je počítán mezi pět nejslavnějších tenorů na světě, nejprve o orchestru. Pražská komorní filharmonie s inspirujícím dirigentem Danielem Callegarim byla sólistovi ve čtyřech sólových skladbách (předehra k Verdiho opeře Síla osudu , intermezzo z Pucciniho opery Manon Lescaut , předehra k Rossiniho opeře Vilém Tell a Intermezzo Geronima Giméneze) vynikajícím partnerem.

Pro svůj recital si Rolando Villazón vybral program zajímavý, o trošku méně známý - o to víc přitažlivý: v první půli večera zněly árie (Una furtiva lagrima z Donizettiho Nápoje lásky , Lenského vyznání lásky z Čajkovského Eugena Oněgina , árie Rodolfa z méně známé Verdiho opery Luisa Millerová a slavná árie Polyeucta ze stejnojmenné zapomenuté opery Charlese Gounoda), ve druhé španělské zarzuely. První zazpívaná romance Nemorina je každému opernímu ctiteli známá. To, co z ní vytvořil Rolando Villazón, byla pro posluchače radost a ve výsledku interpretační perla: úskalí či technické obtíže nikdo ani netuší a pěvec se soustřeďuje pouze na vyzpívání obsahu každého slova, každého detailu nálady a podtextu. To vše úchvatným, sytým, barevným hlasem, jímž nechce ohromit ani se vychloubat. O to většího úžasu ve výsledku docílí - jeho interpretaci považuji na dlouhá léta za nedostižnou. Stejně užaslého vjemu Villazón dosáhl interpretací vyznání Lenského Ja ljublu vas (krásnou čistou ruštinou), v němž bylo tolik spontaneity, hloubky a láskyplného poblouznění, že to konečně vysvětlilo míru neovladatelné žárlivosti Lenského, který pro pohled vyzve svého nejlepšího přítele na smrtelný souboj. Árii Rodolfa z Luisy Millerové slýcháme spíše na koncertních pódiích, na scénách je tato Verdiho opera opomíjena; s Rolandem Villazónem by se jistě znovu proslavila - jak o tom svědčila jen jedna ukázka. Vážná Gounodova opera Polyeuctus zcela zapadla, avšak zážitek z provedení árie tímto hluboce věřícím pěvcem (jenž v textu árie obhajuje křesťanskou víru v době jejího pronásledování) naprosto nadchl. Technická neomezenost hlasového projevu zněla uchvacujícím způsobem. Zarzuely, jež naplnily druhou půli koncertu, nám nejen dovolily poznat část z nové desky pěvce, ale také vysvětlily určitou nenapodobitelnou jedinečnost Rolanda Villazóna: v jeho přednesu je ústředním bodem obsah, k jehož nejrůznorodějšímu naplnění má nejen všechny předpoklady, ale také cudně pokornou vůli. Neohromuje, bezmezně nadchne. Slyšet ho celý večer, vidět jeho bezprostřednost a zrání - nezapomenutelný zážitek.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.