Nové vedení Dvořákova Praha sice nestihlo pro nedostatek času tvarovat festival „k obrazu svému“, nicméně podstatné jednotlivosti se změnily. Atraktivnější je Klub mladých, hlavně vtipným outdoorovým oslovením veřejnosti, hvězdy – violoncellistka Alisa Weilerstein a houslista Julian Rachlin – byli managementem přesvědčeni, aby ke koncertu s Českou filharmonií přidali recitál a hlavně se v sobotu 14. září uskutečnil Rodinný den, jenž byl v dobrém slova smyslu kontaktní. Tvořily jej tři koncerty a několik doprovodných programů (Nadace Proměny uvedla na Alšově nábřeží Divadlo Zahrada Nudy a Fantazie interaktivní pohádku s písničkami, děti si mohly vyrobit vlastní knihu o Antonínu Dvořákovi, pro dospěláky muzikolog David R. Beveridge v Sukově síni poutavě vyprávěl o životě a díle erbovního skladatele festivalu).
V sále Pražské konzervatoře se ukutečnily dopolední a odpolední koncert. Hvězdou matiné byl Kühnův dětský sbor vedený svým dlouholetým sbormistrem Jiřím Chválou . Program byl vydatný (časově pro dětské publikum, které převažovalo, možná až příliš) a skvěle provedený. Samozřejmě hlavně Dvořák včetně interaktivní vydařené úpravy Larga z Novosvěstské . Samozřejmě nejatraktivnější bylo mnoha opakováními zažité hudebně taneční pásmo Volání slunce Otmara Máchy na texty české lidové poezie (choreografie Živana Vajsarová ).
I přes velkou snahu jsem nebyl schopen přijmout úpravu známé Humoresky z op. 101 ; Furiant z Poetických nálad sice zazněl v originální podobě, ale působil nadměrně jako platforma pro sólovou prezentaci jinak dobře hrajícího klavíristy Daniela Wiesnera . Matiné výborně moderoval Petr Kadlec , který má, jak vidno, cit pro komunikaci nejen s gymnazisty, ale i s předškolními dětmi. Program byl zábavný, interaktivní i edukativní. Dobré východisko pro další ročníky!
Odpolední koncert potvrdil svůj název Klasika nejmenšími jen zčásti. V bohužel notně prořídlém sále sice byly hlavně děti předškolní, na pódiu učinkovaly však především teenageři (žáci ZUŠ a Hudebního gymnázia hlavního města Prahy). Pořadatelé vybrali deset nesporných talentů, jejichž výkon však nebyl stejně nadějný. Zastoupeny byly obory zpěv, housle, violoncello, klavír, flétna, trubka a kytara; hrála a zpívala se hudba Dvořáka, Smetany, Martinů, Carulliho, Raka, Baldassariho, Debussyho a Haydna. Zajímavou perspektivu by mohli mít violoncellista Vilém Vítek (15 let), trumpetista Josef Kroutvor (12 let), sympatický byl projev zatím bezejmenného klavírního tria (Eliška Kukalová , Marek Sůva , Marie Viola Mojzešová ). Jednoznačně nejvyšší technické i výrazové úrovně zatím dosáhla čtrnáctiletá houslistka Pavla Tesařová , která velmi slušně zvládla nástrahy nástrojově choulostivého Dvořákova Mazurku . Bude zajímavé sledovat, u koho bude doma, případně v cizině studovat a jaký bude její další vývoj. Koncert s noblesou moderovala Markéta Vejvodová .
V podvečer pak na schodišti Rudolfina excelovaly studentky pražské HAMU. Kvartet Cantarina Clarinete zahrál vydařené úpravy Dvořákových slavných skladeb a Komorní soubor studentů HAMU Serenádu pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas .
Děti byly uloženy do postýlek, a tak mohli rodiče a řada dalších milovníků hudby Antonína Dvořáka navštívit večerní koncert Pekingského symfonického orchestru , jenž naštěstí už nebyl součástí Rodinného dne. Těleso bylo založeno v roce 1977 a vede je Tan Lihua , jenž řídil i pražský koncert. Praha byla poslední destinací jeho zářijového evropského turné, v jehož rámci hrál orchestr ve Vídni (Konzerthaus), Bernu (Kulturcasino) a v Linci (Brucknerhaus). Odvážně zvolil dvě Dvořákova interpretačně obtížná díla – Symfonii č. 3 F dur a Symfonii č. 4 d moll , což bylo sympatické. Úvod musel být čínský, takže muzikanti skvěle zahráli předehru Reba Dance od Fang Kejie. Přes lehký lidový kolorit (snad tibetsko čínský?) působila hudba jako řemeslně dobře udělaná filmová hudba a la Bollywood s prvky ruského druhořadého neoklasicismu. Hudbu pana Kejie, jenž byl v programu představen jako výrazný čínský skladatel, jsem dosud neznal a nelituji toho.
Zahrát Dvořákovy symfonie s pořadovými čísly 3 a 4 tak, aby to nebyla neorganizovaná hmota a nuda je těžké. Skladatel zde, přes řadu skvělých myšlenek, ještě hledal svou tvůrčí poetiku, vypořádával se s poznáním Wagnera, Verdiho ad., nicméně kreace Neumanna, Smetáčka, Järviho či Bělohlávka ukazují, že je možné dát této hudbě řád, jasnou strukturu, noblesu, barevnost a fundamentální zpěvnost. To vše a mnoho dalšího v interpretaci čínského tělesa chybělo. Dirigent evidentně neviděl první vydání obou opusů, často byl „kreativní“ ve frázování a temporytmickém plánu. Například druhá věta op. 10 byla pouhopouhá nestrukturovaná zvuková hmota, v níž dechová harmonie zápasila s barvou a občas i s intonací, rytmizace třetí věty měla vše, jen ne lehkost, zpěvnost první věty op. 13 byla upachtěná, následující Andante mělo až nepříjemně nevyrovnaný, nehomogenní zvuk žesťových nástrojů a finále Čtvrté bylo jen úporné. (Mimochodem stálo by za úvahu, zda nepožádat návštěvníky festivalových koncertů, aby mezi větami netleskali.) Dirigent byl asi tak s koncertem spokojen, že orchestr zahrnul nadšené publikum řadou přídavků, mezi nimiž byl i zoufale zahraný Slovanský tanec.
Je škoda, že pro provedení těchto méně hraných symfonií si festival vybral právě tento orchestr. V Praze jsem slyšel hrát Dvořáka (hlavně Pražské jaro) několik asijských orchestrů. Je to vždy atraktivní, dobře to na plakátech vypadá, ale ještě nikdy to nepřineslo výrazně novou kvalitu či nový pohled.