úterý, 28. červen 2016

Rituál seznamů

Napsal(a) 

Bludiště seznamů, foto Michal Ureš Bludiště seznamůfoto: Michal Ureš

Díla soudobé hudby často doplácí na koncertní systém vyžadující stále nové premiéry a tím omezující šance na opakování třebas i vydařených skladeb a jejich další život. U hudebního divadla to vzhledem k náročnosti inscenace platí dvojnásob. Tím lepší pak je pocit, když se toto pravidlo podaří narušit. Opera Sezname, otevři se! Martina Smolky a Jiřího Adámka sklidila úspěch na festivalu NODO v roce 2014, ale cesta k mimofestivalovému publiku se zdála nepravděpodobná. Místo velkých divadelních institucí se místem vzkříšení nakonec stalo pražské divadlo Alfred ve dvoře, v němž se již léta dobře daří experimentálním a hybridním divadelním formám, což je vlastně i případ Smolkovy a Adámkovy opery, premiérované v pondělí 27. června pod novým názvem Bludiště seznamů.

Změna názvu signalizuje, že jde o více než jen o přenesení díla z jedné scény na druhou. Mnohem menší prostor, nutná omezení v instrumentaci, jiný vztah mezi scénou a hledištěm – to vše nevyhnutelně vedlo k důležitým proměnám. Některé z nich jsou výsledkem Smolkova překomponování a Adámkova přerežírování, jiné samy vyplynuly z mnohem intimnější blízkosti diváků a herců.

Bludiště seznamů, foto Michal Ureš Bludiště seznamůfoto: Michal Ureš

Zachována zůstala pozornost upřená ke slovům proudícím z úst čtyř mluvců ze skupiny Boca Loca Lab, kteří nás provádějí vesmírem plným seznamů. Začíná se seznamy v nejběžnější, praktické podobě: abeceda, chemické prvky, zkratky, jména. V dojmech se mísí úžas nad dokonalou koordinací, rychlostí a pamětí, výsledek zároveň místy zní komicky, což si publikum nenechává pro sebe. Další část se točí kolem jmen ryb a vyniká v ní zvukomalebnost, slova jako ouklej a lín jako by kolem nás opravdu proplouvala.

Seznam nemusí být jen prostým soupisem a v opeře jde obecněji o chápání světa jako souhrnu kategorií a položek: výčty věcí, které lze vidět, měst, která lze navštívit. Prostřední sekce se točila právě kolem těchto témat s využitím textů Jorgea Luise Borgese a Itala Calvina. Vrátili jsme se tak trochu do sfér „normálního“ divadla, kde herec náhle normálně hovoří, místo zvuku proudících slov se máme soustředit na vyprávění. Energie a hypnotický efekt ustoupil, šlo ale vlastně o jakýsi kontrapunkt, po němž opět nastoupilo extatické rozebírání a skládání slov. V některých místech jako by hlasové orgány herců napodobovaly digitální elektronické efekty a texty rozkládaly na fonémy a šumy. V závěru byl opět využit jeden tradiční text, úryvek z knihy Foucaultovo kyvadlo od Umberta Eca, hlavního inspirátora opery.

Bludiště seznamů, foto Michal Ureš Bludiště seznamůfoto: Michal Ureš

Místo komorního orchestru Ostravské bandy využil tentokrát Martin Smolka Smyčcového kvarteta Pavla Bořkovce, klavíru (Jana Holmanová) a harfy (Hedvika Mousa Bacha), party zpívané původně sborem si rozebrali herci a kontratenorista Jan Mikušek, jenž dostal o něco více prostoru, aby vytvořil opravdovým zpěvem protiváhu mluvené řeči. Smolkova hudba zručně balancuje mezi příjemnými zvuky a melodickými linkami na jedné straně, rozladěním a skřípáním na straně druhé. Zvukové barvy chyběly o trochu citelněji v hlasitějších a rytmicky výrazných pasážích, kde smyčcové kvarteto znělo poněkud mechanicky. Jinde, jako například v oné rybí sekci se ovšem s omezeným ansáblem podařilo dosáhnout silné zvukové magie.

A když už jsme u té magie... Zatímco při provedení v Ostravě bylo vše jasně divadelní a publikum sledovalo dění na scéně s patřičným odstupem, v Alfredu ve dvoře se opera proměnila v rituál, jehož součástí se stalo i hlediště. Hranice mezi oběma stranami byla oslabena, divadelní prvky a scénografie redukovány na minimum (především na nápaditou práci se světly). Při srovnání obou variant právě tato skutečnost udělala z nové komorní verze intenzivnější zážitek

Součástí představení se stal i pavouk, kterého představení asi vyhnalo ze skrýše kdesi pod sedadly a který se motal hercům kolem nohou. Možná měl v plánu v bludišti seznamů utkat pavučinu a propojit s ní slova do nových kombinací.

Matěj Kratochvíl

Muzikolog, který svůj zájem dělí mezi etnomuzikologický výzkum a psaní o současné hudbě, přičemž se mu obě oblasti prolínají. Té první se věnuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, té druhé především v časopise HIS Voice, v němž byl řadu let šéfredaktorem. Ve své práci bloudí od nahrávek lidové hudby z počátku 20. století přes zkoumání hudebních tradic na vesnicích i ve městech, přes okrajové hudební subkultury až po soudobou vážnou hudbu. Kromě psaní o těchto tématech o nich příležitostně mluví do rozhlasu a soustavně jimi plní hlavy studentů na Karlově univerzitě a New York University. Provozování hudby se věnuje jako nadšený amatér a kromě dlouhých let v cimbálové muzice příležitostně spojuje klarinet, saxofon, fujaru a další nástroje s elektronikou a volnou improvizací.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.