pátek, 24. červen 2022

Risk je zisk: Lutosławski a Beethoven v podání SOČR

Napsal(a) 

Alban Gerhardt, Alexander Liebreich, foto Vojtěch Brtnický Alban Gerhardt, Alexander Liebreichfoto: Vojtěch Brtnický

V předvečer prvního letního dne opanovala Dvořákovu síň pražského Rudolfina dobrá nálada a sluneční svit zapadajícího slunce, deroucí se mezi žaluziemi do sálu. V pondělí 20. 6. 2022 obsadil podium Symfonický orchestr Českého rozhlasu, aby z poloviny vyprodanému sálu přednesl kompozice Witolda Lutosławského a Ludwiga van Beethovena. Lutosławského Koncert pro violoncello a orchestr (1970) byl do programu nejspíše prosazen dirigentem večera Alexanderem Liebreichem, který si k tvorbě polského klasika 20. století nalezl cestu během svého působení v čele Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích. K provedení sólového partu byl pozván německý violoncellista Alban Gerhardt, jehož spíše slýcháme na dramaturgicky vyprofilovaných regionálních festivalových koncertech než na pražských podiích. Konečně dostal po čase opět možnost blýsknout se před pražským publikem, a to v reprezentativním díle světové violoncellové literatury poslední třetiny 20. století, nepsaném pro nikoho menšího než Mstislava Rostropoviče.

, foto Vojtěch Brtnický foto: Vojtěch Brtnický

Gerhardt si získal pozornost i náklonnost publika hned úvodními staccaty čtyřvěté kompozice, která ve své době jistě náležela k intelektuálně a posluchačsky náročným dílům, po více než padesáti letech od premiéry však vyzrála v atraktivní a spíše přívětivě působící dílo, v němž sólový nástroj nejednou vzdoruje agresivním vpádům žesťových a bicích nástrojů. Ani ne půlhodinový koncert si dokáže střídáním dynamicky a výrazově kontrastních ploch udržet posluchačskou pozornost, zvláště v suverénním Gerhardtově podání, v němž nebylo pochyb o umělcových a autorových kvalitách. S podiem se sólista rozloučil hned dvěma přídavky – skladbičkou Moderato Mstislava Rostropoviče a Preludiem z Bachovy Violoncellové svity č. 6. Z rudolfinského podia odcházel Gerhardt s úsměvy a předčasně – rozhodně bych jej rád poslouchal i ve druhé polovině večera.

, foto Vojtěch Brtnický foto: Vojtěch Brtnický

Ta však náležela Beethovenově Sedmé symfonii č. 7 A dur op. 92. Přiznám se, že jsem se nastudování poněkud obával, protože domácí orchestry symfonii obvykle podávají se zatěžkaností hodnou snad jen špatného provedení Brucknerových symfonií. Liebreichovy zkušenosti s komorními orchestry a autentickou provozovací praxí však přinesly své ovoce a symfonie vyzněla s hierarchizovanou dynamikou a zjevnou snahou o preciznější artikulaci a frázování. Ve druhé větě bych si sice dokázal představit ještě výraznější dynamické stupňování, na druhou stranu ovšem věta vyzněla jako parafráze tance a nikoliv panychida, jak ji lze občas slýchat. Krajní věty symfonie zazněly bez repetic, což prospělo zvláště finále, které se dralo kupředu ve zvuku i rytmické neúprosnosti. Liebreich prokázal na podiu železné nervy, když zachránil provedení scherza, v jehož repetovaných úsecích se hráči v závěru věty ztratili. K orchestrálním nástrojům se tak přidal i dirigentův hlas, který jim předzpíval návrat hlavního tématu, a dovedl nakonec větu ke šťastnému konci. V nesnesitelném dusnu červnových veder se publikum zapotilo s dirigentem a hráči SOČR. Vše ale dobře dopadlo a koncert skončil bouřlivými ovacemi vděčného publika, které má SOČR rádo, protože hraje live. A o život. A nebojí se riskovat. V dramaturgii, ani na podiu.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.