úterý, 5. listopad 2002

Rinaldo v Rambo-stylu

Napsal(a) 

Rinaldo v Rambo-stylu Rinaldo v Rambo-stylu
"Innsbrucker Festwochen" je největší festival staré hudby v Rakousku. Již 26. ročníku se zúčastnily soubory jako Freiburger Barockorchester, Orchestra of the Age of Enlightenment, The Sixteen a Mala Punica. Vrcholem festivalu je každoročně operní premiéra v místním Zemském divadle. Tentokrát zvolil belgický dirigent a kontratenor René Jacobs , jenž je zároveň uměleckým ředitelem festivalu, Händlova Rinalda . Produkce byla rovněž provedena ve francouzském Montpellieru a v Berlíně. Tento Rinaldo je nejen nevšední, ale přímo kontroverzní. Jacobs volil oproti londýnské premiéře v roce 1711 kontratenory místo altu, titulní roli zpíval mezzosoprán a jeden ze tří cembalistů (včetně Jacobse) přidal čtyři dlouhé improvizace. Přesto lze hudební změny označit za celkem nepodstatné, protože jak Jacobs správně uvádí, Händlovi šlo o typy hlasu a ne o pohlaví. Revoluční bylo, obrazově i ve skutečnosti, scénické zpracování anglického režiséra Nigela Loweryho a íránského choreografa Amira Hosseinpoura . Příliš silnou kávou bylo pro část posluchačů, kteří se nechali po představení slyšet, až provokativní ztvárnění bitvy mezi křesťany a muslimy. Místo válečného řinčení zbraní se na scéně pralo asi padesát malých kluků a když dobyli křesťané Jeruzalém, tak z centrálního kostela, do té doby mešity, spadly cedulky s arabským písmem, ampliony a modlitební tepich a objevil se kříž. Na dnešní dobu dost delikátní podívaná. A to ještě není vše: Rinaldo byl pravým rambem v moderní vojenské kombinéze a se samopalem v ruce, jak vystřižený z akčních filmů a po výbuchu zůstala na scéně vojenská bota se zbytkem nohy! Naopak velmi vtipná byla scéna, kdy se Armida v 2. dějství měnila v Almirenu a naopak s pomocí dvou půlek pravého Mercedesu. Humor, někdy až groteskní, byl vůbec devizou této inscenace. Je logické, že obecenstvo se rozdělilo na dvě skupiny a buď křičelo bravo nebo bučelo, nikdo nezůstal netečný. Já jsem se téměř bezvýhradně přiklonil k těm prvním; v barokních operách biblického typu je žalostně málo humoru, který by relativizoval obsah a představoval ho srozumitelně dnešnímu divákovi. Pro interpretaci mám jen samé superlativy. Jacobs vsadil na mladé, málo známé tváře a hlasivky, věkový průměr pěvců byl pouhých 26 let! Nedělal bych mezi nimi skoro žádný rozdíl, všichni byli výborní: Vivica Genaux z Aljašky v titulní roli, hezká Švédka Miah Persson (Almirena), která krásně zazpívala nesmrtelnou árii Lascia ch'io pianga , výborně hrající Inga Kalma (Armida) z Rigy, sebejistý kontratenor Lawrence Zazzo (Goffredo), nový objev, francouzský kontratenor Christophe Dumaux (Eustazio), akrobatický basbaryton James Rutherford (Argante) a konečně nestárnoucí francouzský kontratenor Dominique Visse (Mago cristiano). René Jacobs řídil citlivě výborně hrající Freiburger Barockorchester . Kdo nevěří, může se zanedlouho přesvědčit sám, Rinaldo vyjde v tomto obsazení na CD-boxu u Harmonia Mundi. Příští rok plánuje Jacobs v Innsbrucku Monteverdiho Orfea se Stéphanem Degoutem , Veronicou Cangemi , Collegiem Vocale Gent a Akademií für Alte Musik Berlin , takže je na co se těšit.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.