Cyklus Hvězdy barokní opery, který ve spolupráci s Českou filharmonií pořádá jeden z nejlepších českých (i světových) souborů staré hudby, Collegium 1704 , odstartoval svou první sezonu 30. 10. způsobem vskutku neobyčejným – koncertem s titulem Hlas duše/Voce dell’anima a pravděpodobně nejlepším možným současným provedením nejznámější a také nejčastěji uváděné kompozice Giovanni Battisty Pergolesiho – Stabat Mater , které skladatel napsal krátce před svou smrtí v roce 1736. Sólové party přednesly sopranistka Raffaella Milanesi a altistka Sara Mingardo . Obě vynikající zpěvačky, obě živoucí doklad toho, že je možné zájem o starší hudební tvorbu sloučit s interpretací repertoáru jiných období hudební historie (romantismus, soudobá hudba), aniž by tím sebeméně utrpěla stylová čistota provedení skladeb. Pergolesiho dílo koncert uzavíralo; jako první číslo večera zazněla sinfonia k opeře Georga Friedricha Händela Agrippina, HWV 6 , která vznikla roku 1709 na konci skladatelova pobytu v Itálii. Po ní následovala jeho další skladba, kantáta Ero e Leandro, HWV 150 , pro soprán, dva hoboje, smyčce a basso continuo, z roku 1707; provedení Raffaelly Milanesi mrazivě podtrhlo tragičnost příběhu, skladatelem pojednaného netradičním, avšak o to dramatičtějším způsobem – bez úvodní předehry a bez očekávaného závěru v podobě árie. Třetím číslem programu bylo Vivaldiho Concerto per oboe e orchestra in C RV 450 , které za doprovodu Collegia 1704 přednesla Xenia Loeffler , která ve svém oboru patří ke světové špičce; pražské obecenstvo mělo příležitost ji slyšet už mnohokrát, jako sólistku i jako členku dechového ansámblu Amphion – její výkon byl i tentokrát výtečný. Interpretkou další Vivaldiho kompozice, zhudebnění žalmu Nisi Dominus RV 608 , byla Sara Mingardo; její vskutku duchovní přednes biblického textu, kladoucí důraz na význam každého slova, obecenstvo doslova uchvátil. Další komentář tu není zapotřebí – tento koncert nepochybně zůstane dlouho v paměti posluchačů. Ačkoliv je to dnes i u nás samozřejmostí, publikum po skončení koncertu netleskalo ve stoje – šlo o zážitek natolik mimořádný, že si spíš než hlučné ovace vyžadoval klidné zamyšlení.
Je zřejmé, že první ročník Hvězd barokní opery vnese do současného bohatého domácího dění kolem staré hudby další pozoruhodnou kvalitu. Není bez zajímavosti připomenout, že Praha je na tom dnes v tomto směru stejně dobře jako kupříkladu Londýn: hnutí za historicky poučenou interpretaci starší hudby, v jehož smysl u nás před dvaceti lety věřila jen hrstka nadšenců, tu dnes nese nádherné ovoce.
