pátek, 25. květen 2018

Rezident 004

Napsal(a) 

Julian Rachlin, foto Zdeněk Chrapek Julian Rachlinfoto: Zdeněk Chrapek

Móda rezidenčních umělců a orchestrů dorazila před několika lety ze Západu i do našich orchestrů a festivalů. Sice to může omezit pestrost nabídky, ale jde-li o nezpochybnitelnou kvalitu a je-li taková rezidence domyšlena, je pro posluchače přínosná. Taková byla i rezidentura houslisty, violisty a dirigenta Juliana Rachlina na Pražském jaru 2018. Ze čtyř koncertů jsem vynechal 14. května oslavu založení Státu Izrael, protože Mendelssohnův koncert jsem od něho slyšel v Praze už dvakrát a měl jsem pocit, že by jej nehrál jinak. Zato další jeho hostování jsem si ujít nenechal.

Ve středu 16. května nabídlo Pražské jaro ve Dvořákově síni Rudolfina recitál. U klavíru seděl Rachlinův nejčastější partner – Itamar Golan. Stejně jako na festivalu Dvořákova Praha 2013 virtuózně vystřídal housle a violu. V bezproblémové výměně nástrojů na nejvyšší úrovni je dle mého mínění bezkonkureční. Začnu jednoznačným vrcholem večera a možná i komorním klenotem celého festivalu – Violovou sonátou Dmitrije Šostakoviče. Jeho poslední skladba je z jiného světa, ze světa, kam umírající skladatel mířil. Lidská i filozofická zpověď člověka i skladatele. Drásavé, naléhavé, smířlivé, osudové, depresivní, stísněné, melancholické, ironické – a mohl bych vršit další adjektiva. Dovolím si citovat z programu větu Otomara Kvěcha: „Uvědomíte-li si souvislosti, v jakých tato sonáta vznikla, při závěrečném dohasínání hudebního toku nás mrazí v zádech.“ A přesně takový pocit jsem měl díky Rachlinovi nejen v závěru, ale po celou sonátu; s významným přispěním pianisty. Byl to zázračný okamžik, jaké se občas dějí a měl jsem štěstí, že jsem byl tomu přítomen!  (Hrál na violový skvost – nástroj Lorenza Storioniho z roku 1785.)

Julian Rachlin a Itamar Golan, foto Ivan Malý Julian Rachlin a Itamar Golanfoto: Ivan Malý

Dobře sestavený program otevřel Beethoven, jenž mohl filozoficky komunikovat se Šostakovičem. Naštěstí to byla u nás méně dávaná Sonáta A dur op. 30/1 a ne obligátně volená Kreutzerova či Jarní sonáta. Rachlin ji hrál ušlechtile, pokorně a technicky až pár notiček dokonale. „Doprovod“ byl stylový, nicméně vrchol v interpretaci klavírního partu Beethovenových houslových sonát (Maria João Pires) dosažen nebyl. Bylo to mimořádné, za sebe musím přece jen dodat, že mám raději zemitější interpretaci Leonidase Kavakose či básnivější a tónově lahodnější Anne-Sophie Mutter.

Pan Rachlin má zdá se Prahu rád a snad proto zařadil na program Dvořákovy Romantické kusy, i když je hrál na recitálu v roce 2013 (Dvořákova Praha, tehdy s pianistkou Magdou Amarou). Duo Rachlin – Golan bylo určitě stylovější a zajímavější nežli například sourozenecká dvojice Gil Shaham – Orli Shaham. Rachlin volil výborná tempa, občas netradiční frázování, nádherná pianissima a ještě více nežli před pěti lety kultivovaně Dvořáka odlehčil.

Julian Rachlin a Itamar Golan, foto Ivan Malý Julian Rachlin a Itamar Golanfoto: Ivan Malý

Závěr patřil Brahmsovi – Sonátě d moll op. 108. Jestli bych měl něco z houslové literatury označit za ryzí produkt romantismu, bylo by to právě toto dílo. Brahmsovy houslové sonáty miluji a na první místo bych dal právě tuto. Bylo to dokonale stylové a dokonale přesvědčivé. Jen málokdy jsem slyšel tak přesné postižení nálady a odstínění valčíku či divokosti finále v duchu italské tarantelly. Některé kreace jsou mi sice emocionálně bližší (Capuçon, Kavakos, Jansen), ale bylo to velmi, velmi uspokojující.

Přímo fenomenálním zakončením byly přídavky – nejdříve hudba Fritze Kreislera, kde jeho pravá ruka vykouzlila ze stradivárek „ex Liebig“ neslýchané  finesy, a pak těžko zapomenutelná tečka – Introdukce a rondo capriccioso op. 28 Camilla Saint-Saënse, jejíž tónová apartnost, nečekaná dynamika a strhující tempo závěru ronda, kdy ale byla slyšet každičká nota, dala zapomenout na kreace přinejmenším všech českých houslistů.

Julian Rachlin, Sarah McElravy, Itamar Golan a Boris Andrianov, foto Ivan Malý Julian Rachlin, Sarah McElravy, Itamar Golan a Boris Andrianovfoto: Ivan Malý

V pondělí 21. května se Jualian Rachlin vrátil na Pražské jaro a ve stejném sále nabídl interpretačně a posluchačsky náročný kvartetní program. Jeho délka (20 - 22.30 hodin) je pouze formální informací. Podstatný je obsah večera. Nejdříve Mozartův Klavírní kvartet Es dur KV 493, potom Dvořákův Klavírní kvartet č. 2 Es dur op. 87 a v druhé části koncertu téměř padesátiminutový kolos - Brahmsův Klavírní kvartet č. 2 A dur op. 26.  U klavíru opět Itamar Golan, jenž měl šanci „vystoupit ze stínu“ a ukázat i svoje sólové kvality, violové party hrála Sarah McElravy a violoncellové Boris Andrianov. Všichni jsou Rachlinovi přátelé a častí partneři.

Nejméně uspokojující byl pro mě Mozart, asi hlavně urputností, hutností klavíru, jenž jakoby se připravoval na pozdějšího Brahmse, v kontrastu se subtilními smyčci. Pan Golan je dozajista nejlepším blízkovýchodním pianistou, ale klavír mu nezpíval tak, jak jsem zvyklý u komorních provedení vídeňské klasiky například Andsnese či Lonquiche, trylky nebyly zrovna křišťálové, rychlé běhy působily jako mlhovina a dokonce si občas upravoval rytmus. Jeho hra měla překvapivě mnoho otazníků.  Muzicírování smyčců jsem si užíval, jen cello bylo v několika plochách příliš podprahové.

Sarah McElravy, Itamar Golan a Boris Andrianov, foto Ivan Malý Sarah McElravy, Itamar Golan a Boris Andrianovfoto: Ivan Malý

Uvedení Dvořáka v Dvořákově síni bylo pěkným gestem. Romantická geniální hudba jim byla určitě blíž nežli Mozart. První větu hráli velmi emocionálně, v dialogu cella a klavíru v Lentu zvítězil Andrianov, jen dramatu bylo více, než je zdravé. Vzhledem k tomu, že spolu nehráli poprvé, mě překvapila občasná nesouhra v třetí větě… a také potlesk. Finale však doslova zářilo a bylo moc dobré. Filosoficky to byl Dvořák, jakého slýchávám od „Nečechů“ docela často – bez sentimentu i resentimentu.

Brahms byl vpravdě vrcholem. Mistrovský monolit měl pro mě světovou úroveň – těžké party byly zvládnuty v dokonalé souhře s lehkostí vážky, panu Golanovi jsem rád odpustil, že nemá úhoz klavírní elity, panu Andrianovi, že jeho hráčské kvality nejsou rovnocenné Gautieru Capuçonovi nebo Sol Gabettě. Byl jsem přítomen úrovni muzicírování, jakou slýchávám v komorní hudbě vzácně. Po skončení brahmsovské hudební lázně byla čtveřice muzikantů šťastně vyčerpaná.

Nabízela by se konfrontace s Dvořákovou Prahou 2016, kdy v  témže sále hrál jiný slavný houslista, Daniel Hope. A na programu byla mimo jiné také Brahmsova hudba – Klavírní kvartet č. 1 g moll op. 25  (Paul Neubauer – viola, David Finckel – violoncello, Wu Han – klavír). Jenže je to těžké a hodně subjektivní. Předně Brahmsovy klavírní kvartety jsou rozdílné  a mají jiné interpretační problémy. Nicméně si myslím, že přestože Hope je tónově poněkud výraznější houslista, Rachlin a přátelé mě Brahmsem přesvědčili o trochu více, a to hlavně homogenitou, vyšší kvalitou violy i cella  a také drivem.  

Julian Rachlin, foto Zdeněk Chrapek Julian Rachlinfoto: Zdeněk Chrapek

Středa 23. května patřila roli Rachlina – dirigenta, což nebylo pro Prahu novinkou. Ve své moci měl výborný orchestr, PKF - Prague Philharmonia, program byl naplněn interpretačními a dramaturgickými jistotami a zaštítil vítězku loňské soutěže Pražského jara, Olgu Šroubkovou, adeptku pro vstup do české houslové elity. Vedle dvou Beethovenů, Coriolana op. 62 a Třetí symfonie Es dur op. 55, zvané Eroica, bylo postaveno tradiční koncertantní číslo – Mozartův Koncert č. 5 A dur KV 219, s nímž slečna Šroubková zaujala asi leckterou soutěžní porotu.

Nuže jaký byl pražskojarní debut pětadvacetileté houslistky? Zdánlivě bylo vše, jak má být – většinou správné noty, tradiční tempa (ovšem netradiční kadence), pěkný tón, spolehlivá technika. Jenže to nebyl Mozart, jakého bych rád slyšel a kterého znám například právě od pana Rachlina – noblesního s jemnými, až filigránsky vypracovanými detaily. Nad její hrou se vznášel obláček něčeho podstatně pozdního, snad Brahmse, přinejmenším závěru Dona Giovanniho. Slečna Šroubková je asi ženou přímou, moderně nekompromisní, s jasnými názory, možná tvrdou, jež se nemá čas zabývat finesami a nadčasovostí. A takový byl její Mozart. Pan Rachlin vypadal, že ji v tomto jejím interpretačním názoru podporuje (co mu také zbývalo…) a snažil se k tomu přimět i orchestr. Jenže ten, odchován pány Bělohlávkem a Hrůšou, se jen tak nedal a doprovázel po svém – noblesně, ušlechtile, pečlivě, prostě trval na svém. Byla z toho podivná zvuková dichotomie. Tak zvláštní provedení známého houslového kusu jsem snad ještě neslyšel. Jakkoliv mám otazník nad jejím loňským pražskojarním vítězstvím, je Olga Šroubková bezpochyby v českém světě mimořádným talentem, ale nejsem si jistý, jestli má dost síly i času prorazit ve světě jako se to v jejím věku (nebo dříve) kdysi podařilo například Hilary Hahn, Lise Batiashvili, Janine Jansen či Anne-Sophii Mutter, Ginette Neveu…  Nečekaný byl přídavek, kdy se k Olze Šroubkové přidal s houslemi Rachlin a zahráli část z Bachova Dvojkoncertu d moll. Nebylo to sice sehrané, ale velmi sympatické!

Julian Rachlin, foto Zdeněk Chrapek Julian Rachlinfoto: Zdeněk Chrapek

Stále dokola se setkávám v hudebním světě s odklonem (či odskokem) známých sólistů či skladatelů k taktovce. Nedivím se, že jim imponuje zvuk orchestrálního pléna a že je to další naplnění života. Jenže jen zřídka dosáhnou stejného výsledku.  Příkladem velmi uspokojivé metamorfózy budiž Barenboim a Bernstein. Julian Rachlin dosáhl lepší úrovně než řada houslistů, ale pražská rezidence jistě nechtěně ukázala, že jeho taktovka není rovnocenná s jeho úžasným smyčcem. Oba Beethoveny, které řídil zpaměti, chápe jako boj. PKF přinutil k nadměrnému kontrastu, výbušnosti až tónové agresi, exaltovanosti, nebo-li nutil je do výrazových extrémů, které jsou hráčům cizí. Poctivě se snažili jeho vizi naplňovat, ale ocitli se tak občas až v neřešitelných situacích, kdy se drželi své známé tónové kultury a přitom vytvářeli tvrdě znějící fortissimo velkého symfonického tělesa. (Forte PKF prostě je objektivně jiné nežli České filharmonie.) Nicméně navzdory přemíře takřka ve všech aspektech, hrála PKF výborně a slyšel jsem řadu moc pěkných sólových vstupů (hoboj, horna, flétna…). Nebyl to však Beethoven, ale spíše svět Berlioze. Kdeže jsou beethovenské kreace PKF – Bělohlávek a PKF – Hrůša! Pro pana Rachlina by jistě sedělo úsloví „méně je více“ a že je dobré využívat na dirigentské podestě i ratio. (Návrh pro vedení festivalu: což takhle psát do programu prosbu, aby ctěné publikum tleskalo až na konci skladby?)

Přes veškerá kritická (subjektivní) slova byla rezidence Juliana Rachlina zajímavou, obohacující zkušeností. A jestli se k tomuto formátu Pražské jaro ještě vrátí a bude chtít zachovat pestrost, bude muset hodně přemýšlet a vyjednávat. Jistě by se nabízela jména Rattle a Barenboim, ale právě u nich je to nejspíš jen pěkný sen.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.