Restart s bosonohou Sárou

Pražský komorní orchestr, aktivní od roku 1951, má skvělou historii, jež byla v posledních letech jakoby zahalena mlhou. Z českého hudebního života téměř zmizel a potácel se údajně na hraně zkázy. Slovo Restart, které zaštítilo 14. 10. 2014 v pražském Rudolfinu první koncert 63. sezony, je předpokládám pro veřejnost signálem, že se orchestr ekonomicky a personálně stabilizoval a že chce znovu dosáhnout vysokého uměleckého kreditu, jenž býval samozřejmostí. Po zahajovacím koncertu mám pocit, že by se mu to mohlo v technické rovině podařit.  Značka PKO byla kdysi zárukou i nadprůměrné dramaturgie. Spíše konvenční sezona 2014/15 nesvědčí o tom, že by chtěl orchestr být dramaturgickou štikou, ale snad ty další budou zajímavější. Úspěch „restartu“ v pražské hudební scéně bude záviset na několika faktorech: kvalitě hry, kvalitě dramaturgie, náročnosti při výběru dirigentů i sólistů a možná i na budoucnosti jejich hlavního konkurenta – PKF. Jestliže totiž bude nový umělecký šéf PKF – Prague Philharmonia, Emmanuel Villaume, stejně charismatický a kreativní jako současný šéf PKF Jakub Hrůša, mohla by být cesta PKO na špičku domácích komorních orchestrů ztížena. Samozřejmě orchestr má možnost zvednout kartu, která jej kdysi proslavila – hru bez dirigenta. Nevím však, jestli to plánuje a jestli je toho současné obsazení ještě schopno…

Alice Sara OttMá-li umělecký „restart“ zaujmout, musí nabídnout něco neobyčejného. V tomto případě to byl speciální host – Alice Sara Ott, bosonohá subtilní pianistka s mocným tónem. Sólový part Beethovenova Koncertu č. 1 C dur, op. 15, hrála v každém taktu transparentně, pěkným tónem, kupodivu v první a třetí větě poněkud neosobně. Výborné však bylo Largo. Moje beethovenské prožitky  s kreacemi Brendela, Pires, Lewise, Perahii, ba i Argerich, Barenboima, Bronfmana a Axe v žádném parametru nepřekonala. Po poslechu její poslední desky mám pocit, že jí více svědčí skandální svět Svěcení jara nežli vídeňský klasicismus (viz aktuální CD Scandale u Deutsche Grammophon). Dechové sekce PKO sice zatím nedosahují úrovně PKF, ale doprovod byl vzorový.

Ne příliš vynalézavé bylo otevření koncertu Mahlerovým Adagiettem5. symfonie. Nicméně  bylo zahráno velmi pěkně. Dirigent Jiří Štrunc sice neoplývá mimořádným charismatem, ale orchestr udělal vše, co je v této hudbě třeba. Jen timing dynamických zlomů mohl být v několika případech logičtější a nasazení všech hráčů intenzivnější.  (Ale těžko jsem mohl čekat zážitek ze světa Abbada, Celibidacheho, Karajana, Kleibera nebo Soltiho.)

Ideální parketou měla být pro orchestr Mendelssohnova Symfonie č. 3 a moll „Skotská“, op. 56. Co se týká smyčců, bylo to téměř referenční provedení. Dechy (zvláště tři hornistky) mohly být tónově homogennější a měkčí, výjimkou byl však skvěle hrající první klarinet. V 1. větě měl dirigent více pracovat dynamikou a frázováním, volná věta ukázala, že koncertní mistr má ještě rezervy, skvělé bylo finále.

Pražský komorní orchestr odstartoval ve šťastném znamení a doufám, že „restartem“ bude celá sezona. Rozhodně bude zajímavé sledovat novou etapu života této legendární  „soukromé hudební firmy“. ☺

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější