„Renegáti a mstitelé“ očima Ensemble Opera Diversa

Brněnský hudební soubor Ensemble Opera Diversa představil v úterý 13. června v Mozartově sálu brněnské Reduty další z koncertů řady Hudební inventura, která se dlouhodobě věnuje (znovu)objevování a uvádění skladeb domácích autorů. Zatímco povětšinou se večery cyklu Hudební inventura soustřeďují spíše na v minulosti upozaďované a „neoficiální“ autory, kteří mnohdy stáli v nelibosti vládnoucí politické garnitury, letošní koncert dal nezvykle přednost dříve prosazovaným – ať již pro samotný kompoziční styl, či ideologické přesvědčení – autorům, kteří dnes rovněž čelí faktickému zapomenutí. Soubor Ensemble Opera Diversa si na úterním koncertu položil otázku, do jaké míry může čas „zklidnit vody“ a umožnit nahlédnout na samotné skladby jakožto na svébytná hudební díla nezatížená osobností svého tvůrce či „duchem doby“. A jak ostatně uvádí i programový text: „Pokud se už dnes nepohoršujeme nad brutalitou proslulého manýristického skladatele Gesualda da Venosa, který rozkázal usmrtit svou nevěrnou ženu, pokud nezavrhujeme Wagnerovu tvorbu pro jeho bezskrupulózní povahu či antisemitismus, pak je důležité ověřovat především životnost samotných děl.“ Pod taktovkou Gabriely Tardonové zazněla díla Karla Boleslava Jiráka (v úpravě Vojtěcha Dlaska), Oldřicha Flosmana a Václava Dobiáše. Se sólovým zpěvem vystoupila altistka Kateřina Hebelková a hry na tympány se chopil Martin Opršál. V rámci skladby Václava Dobiáše vystoupilo po boku smyčcového orchestru Ensemble Opera Diversa rovněž spřátelené těleso Francisextet pod vedením Patrika Červáka, který během večera vystoupil rovněž jako hráč na celestu a klavír.

Koncert zahájila premiéra Sextettu op. 14 Karla Boleslava Jiráka v instrumentaci pro alt, smyčce a celestu Vojtěcha Dlaska. Ze trojice uvedených skladeb patřila Jirákova kompozice rozhodně k těm „tradicionalističtějším“, čemuž odpovídá i rok vzniku 1917, a spíše než z rodící se moderny čerpala svůj hudební jazyk ze skladatelského odkazu Gustava Mahlera. Jirákův Sextett otevírá výrazně lyrická, polyfonní a z hlediska sazby plná, avšak vyvážená věta Allegro moderato. Dirigentka Gabriela Tardonová se nebála výraznějších dynamických odstínů, což vhodně akcentovalo drobnější kontrastní plochy a vnitřní strukturální změny skladby. Druhá věta Intermezzo. Vivace částečně slevila z polyfonní faktury a postavila svůj hlavní hudební účinek na výrazném rytmickém pulsu orchestru, samotné Vivace navíc přidalo určité „rozvernější“ – stejně jako expresivnější – elementy. Výraznou pochvalu si zaslouží výkon koncertní mistryně Barbary Tolarové, které Dlaskova úprava připravila vysoce působivá sóla, která houslistka provedla s ohromujícím citem pro frázování i jemnou práci s dynamikou a barvou tónu. Nejednalo se přitom o ojedinělé sólové výstupy – Dlaskova instrumentace se sólovým prvkem aktivně počítala a dokázala jej vždy adekvátně a vzhledem ke zbytku sazby účelně a umně využít.

Barbara Tolarová, foto Lukáš Úředníček

Zcela samostatnou kapitolou je třetí věta Alt solo. Un poco sostenuto na texty z čínské poezie, jež na úterním koncertě zazněly v přebásněné podobě. Interpretace se chopila altistka Kateřina Hebelková, která po boku orchestru Ensemble Opera Diversa vystoupila vůbec poprvé. Zpěvaččin technický výkon i samotná kvalita a hloubka interpretace nemohou být hodnoceny jinak než výčtem superlativů – interpretce se podařilo zcela vystihnout a akcentovat emoční náboj textu, přičemž „sledování“ významu podřídila veškerou práci s témbrem hlasu, dynamikou, frázováním i tempem. To vše navíc s bezchybnou deklamací a maximální melodickou i textovou srozumitelností.

Závěrečné Largo je slastně katarzní a v instrumentaci Vojtěcha Dlaska k němu přibyl navíc také part celesty, jehož nastudování se chopil Patrik Červák. Largo představuje posluchačsky bezpochyby nejpřívětivější větu a jeho melodika je široká a hřejivá. Svým „bezstarostným“ charakterem je však možná až příliš vzdálena předchozím větám a v některých okamžicích přechází – spíše vlivem konfrontace s předešlými větami, než vinou samotné kompozice – do kýčovějších poloh. Trochu zamrzel rovněž fakt, že celesta v rámci orchestru zanikala a na její vnímání bylo třeba vynaložit vyšší soustředění. Při o něco málo průzračnější sazbě by nepochybně vynikla lépe. Celkové interpretaci však rozhodně není co vytknout a orchestr pod vedením Gabriely Tardonové dokázal bez problémů zvýraznit právě onu hořkosladkou katarzi poslední věty Jirákova Sextettu.

Kateřina Hebelková, foto Lukáš Úředníček

Charakterem výrazně akademičtější částí večera – k čemuž ostatně svedl autora nepochybně i typ zvolené formy – se staly Fugy pro smyčce Oldřicha Flosmana. Ve třech větách pracuje skladatel s různými možnostmi formy a užívá tak kupříkladu i dvojitou fugu, rámování introdukcemi a dohrami, lyrická intermezza a mj. i homofonní pasáže. Úvodní Larghetto představuje částečně fantazijní melodickou linku, která se dále zahušťuje až k expresivním polohám nad pomalu plynoucí plochou violoncell a kontrabasu. Následující Allegretto staví na střídání homofonních ostře rytmizovaných ploch a míst s rozvitější polyfonií – závěrečná věta je pak velkou syntézou různých přístupů i nálad. Orchestr Ensemble Opera Diversa se s nelehkou fakturou a výraznými rytmickými prvky vypořádal bez problémů a v rámci interpretace hudebníci pod vedením Gabriely Tardonové důkladně rozlišovali, které části vycházejí spíše z homofonní faktury a které naopak vyžadují osobitějších přístupy – ať již z hlediska dynamiky, frázování či barvy tónu – u jednotlivých nástrojových skupin. Z dramaturgického hlediska bylo zařazení Fug pro smyčce od Flosmana po Jirákově Sextettu vhodnou volbou a přirozeným stupňováním expresivity… Následující Sonáta pro klavír, smyčce, dechové kvinteto a tympány Václava Dobiáše však posunula dramaturgii večera ještě o další stupeň výše.

Za účelem provedení závěrečné skladby večera rozšířili řady komorního smyčcového orchestru Ensemble Opera Diversa hudebníci souboru Francisextet: umělecký vedoucí a klavírista Patrik Červák, hráčka na lesní roh Zdeňka Čížková, flétnista Michal Vojáček (j. h.), klarinetista Tomáš Kraus, hobojistka Barbora Šteflová (j. h.) a fagotista Petr Hlavatý (j. h.). Dalším rozšířením se staly tympány v provedení Martina Opršála.

Martin Opršál, foto Lukáš Úředníček

Dobiášova Sonáta je avantgardní, polyrytmická, mechanická, úsečná, drsná a expresivní, ale i hravá, melancholická, barevná, křehká a místy až nezvykle impresionisticky laděná, byť v celkovém měřítku převažuje neustále se stupňující expresivita. Na první pohled je skladba svým pravidelným pulsem až nepřirozeně statická, pod hlučícím lomozem je však jemná – ba až hodinářská! – práce s motivy, rytmikou, a především celkovou energií. Sonáta zkrátka graduje až k bodu absolutní extáze, ve kterém přichází změna a skladatel začne soustředit své kreativní síly směrem k pestrobarevnosti sazby. Právě zde vynikli především hráči Francisextetu, kteří utvářeli hlavní „barevné tahy“ skladby. Uznání si zaslouží rovněž výkon uměleckého vedoucího tělesa Patrika Červáka, který se s extrémně náročným klavírním partem – který nezřídka tvořil polyrytmický kontrast ke zbytku orchestru – vypořádal bez větších problémů. Největší pochvalu si však zaslouží Červákova klavírní cadenza, která účelně pracovala s napětím a tempem, stejně jako s energií a místy až drásající agresivitou úhozu. Nelze než dodat, že Sonáta byla náročná prakticky pro každou sekci orchestru a hudebníci se s jejími nástrahami poprali s obdivuhodnou přesností. Jednalo se tudíž nejen o dramaturgický vrchol večera, ale rovněž o vrchol interpretační.

Ensemble Opera Diversa sáhla ve své letošní Hudební inventuře k nezvyklému hudebnímu materiálu a táže se, zda nastal čas podívat se na tvorbu dnes haněných (ať již právem, či nikoliv) národních umělců bez předsudků a pouze prismatem kvality. Jak ostatně Ensemble Opera Diversa uvádí v programu k Hudební inventuře: „V mnoha případech se totiž pozice zrádců a mstitelů v historii obracejí a jejich vratkost by nás měla varovat před snadnými soudy. Jediné, co přetrvává, je hudba sama – pokud jí ovšem přetrvat umožníme. A pokud přetrvá, je živá? Bude k nám po desetiletích mlčení ještě promlouvat?“ Odpovědět si musí nejspíše každý z nás sám, ale zdá se, že podobnou rekontextualizaci by mohla uvítat i další díla minulosti.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější