pondělí, 7. únor 2005

Rekonstrukce Agrippiny

Napsal(a) 

Na své pouti evropskými operními divadly se Combattimento Consort z Amsterodamu, soubor deklarující specializaci na historicky poučenou interperetaci, zastavil s Händelovou Agrippinou ve Stavovském divadle. Agrippina tak byla u nás uvedena vůbec poprvé a tato zastávka, jakkoli krátká, bezesporu obohatila náš operní život - nejen z hlediska dramaturgie.

Překvapilo především, jak je tato Händelova ranná , nicméně již mistrovská opera pozdně benátského stylu (uvedená prvně v Benátkách v divadle S Giovanni Gristostomo během karnevalu na přelomu 1709 a 1710) stále aktuální. Tato "politická satira", plná intrik a pletich přesně popisuje výjevy, které se v "kuloárech" ať již královských paláců nebo parlamentů v boji o moc a přízeň vlivných odehrávají dodnes.

Händelův libretista Vincenzo Grimani sice podle postupů benátské opery využil historických fakt vztahujících se k reáliím římského císařství kolem roku 50 př. n. l., ale příběh Agrippiny, manželky císaře Claudia, která využívá údajné zprávy o jeho smrti při tažení na Británii k nastolení syna Nerona na císařský trůn je smyšlený. Stejně jako milostná linie příběhu, v němž jak císař Claudius, tak jeho vojevůdce a zachránce Ottone, usilují o lásku krásné Poppey, zatímco Agrippina manipuluje s přízní svých dvořanů. Ostatně - na tehdejším úspěchu opery s neobvykle vysokým počtem repríz, při kterých byl Händel vyvoláván s lichotivým přízviskem "Viva, il caro Sassone!", měly zřejmě podíl i dobové politické kontexty výsměchu Benátské republiky konkurenčnímu Římu. V této souvislosti bylo zajímavé, že pokus Händelova příznivce Mattesona o uvedení Agrippiny v Hamburku propadl - přímé politické souvislosti v tomto případě takto nerezonovaly. Oproti žánrově striktní metastasiovské opeře seria je nám dnes také velmi blízké mísení vážných a komických prvků, Händelova svěží melodická invence a přehledná struktura kompozice.

Combattimento Consort Amsterdam pod vedením svého prvního houslisty, uměleckého ředitele a dirigenta Jana Willema de Vriend se od svého založení v roce 1982 zaměřuje na renesanční a barokní hudbu včetně znovuobjevování dnes nehraných děl. Bachovské, vivaldiovské a haydnovské nahrávky však zachycují "obehrané" braniborské koncerty, ouvertury, flétnové koncerty či symfonie.

Základní interpretační pojetí Agrippiny tohoto souboru kombinuje historicky poučený přístup s novodobými "vstupy" do sice zajímavé kombinace, která však ve výsledku nepůsobí zcela přesvědčivě. To začíná již obsazením sólistů. Roli dvořana jménem Narcissus zpíval kontratenorista Clint van der Linde , což odpovídá dnešní praxi nahrazování partů zpívaných původně kastráty (posedlost poučenou interpretací má přece jen své limity). Pokud při benátské premiéře byla role slabošského adepta na císařský trůn Nerona obsazena kastrátem, zde byla transponována o oktávu níž pro tenoristu Michaela Hart-Davise . A roli vojevůdce Ottona, zpívanou při premiéře altistkou Francescou Vanini, zde byla také transponována pro baryton Quirijna de Lang . Že takové řešení není jednoznačné ani pro samotný soubor napovídá i to, že pro koncertní uvedení Agrippiny Cobattimento Consortem v květnu příštího roku v (prestižnějším) londýnském Barbican Centru Jan Willem de Vriend anoncuje obsazení Nerona sopranistkou a vůbec jsou pro toto provedení hlavní role svěřeny renomovanějším sólistům s Emmou Bell jako Agrippinou v čele.

Pražské obsazení s Annemarií Kremer jako Agrippinou, Renatou Arends jako Poppeou a Piotrem Micinskim v roli Claudia nenaplnilo špičkové nároky, které klade benátská opera, založená především na výkonech pěvců. Soustředění na základní linii partu s vynecháváním opakování dílu a v da capo áriích či poměrně skromné uplatňování ornamentiky byly dalším problémem. Prohloubit několik árií barvitějším výrazem se podařilo alespoň představitelce Poppey; zážitkem pak byla jediná árie komořího Lesba v nostalgicky moudrém provedení Jana Alofse .

Nerušily škrty a výměny některých hudebních čísel za části z jiných (pozdějších) Händelových oper. Ve své době to byla zcela běžná praxe a týkala se zřejmě i benátské premiéry, neboť Händelův autograf a tištěné libreto vykazují rozdíly. Větší nesoulad však vzbuzovala zvuková nevyrovnanost orchestru jak mezi hráči, tak ve vztahu k sólistům. Orchestr seděl rozmístěn do elipsy kolem continua před jevištěm a zády k divákům dirigující Jan Willem de Vried od prvních houslí vysílal kolem sebe mocné dávky energie a vyžadoval tak od všech velké soustředění na souhru. Koordinace, zejména v rychlých tempech, při tomto rozesazení přece jen vázla (v Händelově době bylo zřejmě častější dirigování od cembala). Soubor hraje na nástroje z 19. století, smyčcová sekce s potahy ze střevových strun, hoboje s moderní mechanikou a replikami zobcových fléten, trubek a tympánů. Ve srovnání s nahrávkou Händela v interpretaci Nicholase McGegana či hluboce procítěným výkonem árií Agrippiny v podání Renée Fleming s Orchestra of the Age of Enlightement jsou rezervy pražského provedení patrné ihned.

Kombinaci dobových postupů a moderních možností zvolila jako režijní a scénický přístup také režisérka Eva Buchmannová a jejímu pojetí nelze upřít vtip. Scéně dominuje přiznaná kovová konstrukce z lešenářských trubek, navozujících atmosféru "rekonstrukce" a vytvářejících ve vertikální ose řadu prostor, umožňujících sólistům rozehrávat v recitativech situace a vztahy; v áriích naopak setrvávali ve statických postojích s typicky nakročenou jednou nohou pouze s výmluvnými gesty rukou. K vršení v baroku tolik oblíbených divadelních "zázraků" však měla scéna daleko. Chápeme, že tato koncepce vycházela z praktického zadání: snadné transportovatelnosti, neboť Praha byla pouze jedním z míst na trase Varšava - Lublaň - Zagreb - Bratislava - Budapešť, kterou soubor s Agrippinou během října a listopadu projel.

Nastudování Agrippiny rozhodně nebylo akademicky suchopárné, ale nakročení mezi dobovou replikou a soudobým divadlem nezužitkovalo vždy pouze přednosti obou stylů a často upadalo do fádního, nepříliš sourodého konglomerátu, obzvláště v první půli. Teprve po přestávce představení nabralo druhý dech a doložilo, že inscenovat Agrippinu má i dnes smysl.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.