Výrazné obohacení dramaturgie Pražského jara představovalo nastudování Requiem Antonína Rejchy souborem Musica Florea pod vedením Marka Štryncla (29. 5., chrám Matky Boží před Týnem). Nehledě na kvality díla a nahrávku Supraphonu z konce 80. let, Rejchovo Requiem se zatím nedostalo do širšího povědomí a koncertních síní, a tak jeho uvedení na Pražském jaru bylo dvojnásob vítané. Kompozice ukazuje nejen Rejchu jako výborného kontrapunktika, ale také jako skladatele silné dramatické invence, se zkušeností vídeňskou a pařížskou. S trochou nadsázky lze říci, že Lacrymosa stejně jako Benedictus (árie pro soprán se sborem) nemohly vzniknout jinde než v Paříži, zatímco jiné stránky partitury prozrazují středoevropskou stavebnou důkladnost a poučenost na symfonickém stylu. Patrně poprvé v novodobé historii bylo Rejchovo Requiem uvedeno na dobové nástroje, což jenom podpořilo barevnost instrumentace a Rejchovo bohaté harmonické vyjadřování. Při provedení byl orchestr posazen – jak bývá u koncertů obvyklé – před presbyteriem a za ním stál nepříliš početný sbor, který ale díky svému velmi kvalitnímu složení nikterak nezanikal, ba leckdy i svým zvukem předčil orchestr. Střevové smyčce občas v nižší dynamice postrádaly potřebnou nosnost tónu, která by byla zajištěna z pozice kůru; výkon celého orchestru byl ale vynikající a hra koncertního mistra – Jany Chytilové – skutečně strhující. Spolu s řízením Marka Štryncla dodávala orchestru energii a brilanci hodnou festivalového podia. Rejchovo Requiem bylo ještě doplněno o dvě chrámové kompozice Jana Dismase Zelenky – Da pacem Domine ZWV 167 a De profundis ZWV 50. Z početných sólistů – tu zpívajících ze sboru, tu předstupující před orchestr – je potřeba uvést zejména u nás málo známou sopranistku Kateřinu Beranovou , která dokonalým výrazem i kvalitou tónu zapůsobila především v sólovém Benedictus, a skvělý výkon barytonisty Tomáše Krále .

Marc Niubo
Ředitel Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve svém výzkumu se primárně věnuje hudební historiografii, odkrývání minulého, zkoumání skladeb, jejich příběhů, tvůrců, interpretů, kontextů, souvislostí. Jeho dlouhodobým badatelským tématem je italská opera v Praze, badatelsky se také věnuje duchovní hudbě – české i italské, ale primárně v domácím kontextu. Řadě dalších témat, jako např. hudba anglického či španělského baroka, dílo M. A. Charpentiera, W. A. Mozarta, Antonína Dvořáka, otázky provozovací praxe, edičních technik, hudební kritiky, se věnuje spíše příležitostně anebo primárně ve výuce Ústavu hudební vědy.