Rejchovo Requiem

Výrazné obohacení dramaturgie Pražského jara představovalo nastudování Requiem Antonína Rejchy souborem Musica Florea pod vedením Marka Štryncla (29. 5., chrám Matky Boží před Týnem). Nehledě na kvality díla a nahrávku Supraphonu z konce 80. let, Rejchovo Requiem se zatím nedostalo do širšího povědomí a koncertních síní, a tak jeho uvedení na Pražském jaru bylo dvojnásob vítané. Kompozice ukazuje nejen Rejchu jako výborného kontrapunktika, ale také jako skladatele silné dramatické invence, se zkušeností vídeňskou a pařížskou. S trochou nadsázky lze říci, že Lacrymosa stejně jako Benedictus (árie pro soprán se sborem) nemohly vzniknout jinde než v Paříži, zatímco jiné stránky partitury prozrazují středoevropskou stavebnou důkladnost a poučenost na symfonickém stylu. Patrně poprvé v novodobé historii bylo Rejchovo Requiem uvedeno na dobové nástroje, což jenom podpořilo barevnost instrumentace a Rejchovo bohaté harmonické vyjadřování. Při provedení byl orchestr posazen – jak bývá u koncertů obvyklé – před presbyteriem a za ním stál nepříliš početný sbor, který ale díky svému velmi kvalitnímu složení nikterak nezanikal, ba leckdy i svým zvukem předčil orchestr. Střevové smyčce občas v nižší dynamice postrádaly potřebnou nosnost tónu, která by byla zajištěna z pozice kůru; výkon celého orchestru byl ale vynikající a hra koncertního mistra – Jany Chytilové – skutečně strhující. Spolu s řízením Marka Štryncla dodávala orchestru energii a brilanci hodnou festivalového podia. Rejchovo Requiem bylo ještě doplněno o dvě chrámové kompozice Jana Dismase Zelenky – Da pacem Domine ZWV 167 a De profundis ZWV 50. Z početných sólistů – tu zpívajících ze sboru, tu předstupující před orchestr – je potřeba uvést zejména u nás málo známou sopranistku Kateřinu Beranovou , která dokonalým výrazem i kvalitou tónu zapůsobila především v sólovém Benedictus, a skvělý výkon barytonisty Tomáše Krále .