Rehabilitovaný Vycpálek

Šéfdirigent Zdeněk Mácal se dramaturgicky a interpretačně vyznamenal, když zařadil a skvěle provedl v abonentní řadě České filharmonie (5. 2. v Rudolfinu) Kantátu o posledních věcech člověka od Ladislava Vycpálka, autora bohužel málokdy hraného, v podstatě zapomenutého, upřímně věřícího, mediálně takzvaně nezajímavého. Pokud by mohl jediný koncert někoho rehabilitovat, pak se tak rozhodně stalo. Monumentální a zároveň duchovně hlubokou hudební fresku z počátku 20. let 20. století Mácal s orchestrem a za klíčového přispění Pražského filharmonického sboru ukázal jako dílo s naléhavým a opravdově a vážně myšleným nábojem a poselstvím, dílo koncipované v klasických, srozumitelných konturách, a přitom v dostatečně osobitém hudebním jazyce inspirovaném modernou i folklorem. Přesvědčivost Mácalova dirigentského projevu i jeho umělecký nadhled nad notovým zápisem byly přesně tím, co tato skladba potřebuje – aby vynikly její opakovaně a vzníceně klenuté apely i vroucnost. Bohatýrsky zpívající Ivan Kusnjer i hlasově křehčí Maria Haan byli ideálními představiteli sólových „rolí“. A sbor zde mohl ohromit výdrží, dlouhodechostí, velkým a přitom kultivovaným zvukem. Když pak Mácal po přestávce navázal Franckovou Symfonií d moll , rázem zahnal pochybnosti, které toto spojení a toto pořadí děl předem mohlo vzbuzovat. Pojal ji značně dramaticky a zápasivě, v intezivních poryvech a závažně, přesto ne přehnaně, takže ve výrazové návaznosti překvapivě vytvořila k předchozí skladbě logický protějšek. Filharmonici hráli s angažovaností, ale vždy udrželi potřebnou zvukovou kulturu.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější