Další pěveckou hvězdou v koncertní řadě Nachtigall Artists byla v Obecním domě (31. 8.)
Kristine Opolais. Lotyšská sopranistka patří k těm, které agentura zve brzy po jejich prvních úspěších na nejvyšší možné úrovni mezinárodního operního dění – tedy jakmile se jako jedinečné osobnosti začnou dostávat do centra pozornosti v Metropolitní opeře, v La Scale a v divadlech ve Vídni, Londýně a Mnichově. Kristine Opolais na sebe v posledních dvou letech už na všech těchto scénách opakovaně upozornila, a to zejména v Puccinim a jako Rusalka. Program pro Prahu samozřejmě Dvořákovu Rusalku nemohl pominout – a skvělé bylo, že zazněla nejen světoznámá árie „o měsíčku“, ale také výstup
Ó marno z druhého dějství, na pěveckých koncertech zdaleka ne tak častý. Byly to nejlepší položky velmi pěkného a velmi úspěšného debutu před publikem v Čechách. Zejména druhá z árií měla velkou přesvědčivost a strhující dramatický náboj; ale i u té frekventovanější bylo v jistotě a v prožitku znát, že je podepřena jevištní zkušeností. Po celý večer doprovázela rozšířená
PKF-Prague Philharmonia s entusiasmem a spolehlivostí sobě vlastní. V intermezzech a tanečních scénách svůj stín však nepřekročila. Před orchestrem stanula mladičká ukrajinská dirigentka
Oksana Lyniv, asistentka Kirilla Petrenka v Bavorské státní opeře. Nesporný talent. V projevu občas ještě trochu neuvolněná, ale muzikální, s dostatečným sebevědomím a již s evidentními zkušenostmi. Recitál otevřela scéna Desdemony z Verdiho Otella –
Píseň o jívě a
Ave Maria. Kristine Opolais má příjemný mladistvý, ale nijak naivní hlas, a to s lehce temnějším podbarvením a tedy již jasně slyšitelnými závažnějšími podtexty. Stejně jako ve scéně Margherity z Boitovy opery Mefostofeles, i u Verdiho ovšem k opravdové dramatické velikosti postavy ještě něco chybí – nejen trocha hlasu, ale pochopitelně také emocionální zázemí. Je nicméně zřetelné, že v tomto oboru je a bude sopranistka na správném místě. Jako Puccinho Manon a Čo Čo San pak opravdu zaujala. Její zpěv plyne hladce a sólistka má všechny předpoklady k intenzivnímu neodtažitému kontaktu s publikem.V druhé polovině koncertu, po Rusalce, následovala ještě dvě čísla z ruského repertoáru – nedlouhý a neznámý výjev z Čajkovského opery Opričnik a romance
Jak je zde dobře Sergeje Rachmaninova. Pro pěvkyni evidentně důvěrně známý svět, včetně ruštiny. Odpovědí na bouřlivé přijetí byly dva populární a vděčné přídavky – lehce subretní Musetta z Pucciniho Bohémy a rozkošně plačtivě podaná Lauretta z jeho komické opery Gianni Schicchi. Jít poslední večer prázdnin při pětatřicetistupňovém horku na koncert se sice předem mohlo zdát trochu jako „za trest“, ale rozhodně to stálo za to – a zdaleka ne pouze proto, že byl sál příjemně klimatizován.
