Festival Struny podzimu je svou koncepcí a atmosférou jedinečný. Jiskří mladistvou a svěží inspirací, neslevuje z umělecké náročnosti a organizační připravenosti, a na rozdíl od jiných podobných projektů je zcela prost projevů snobského nevkusu. Pro prezentaci pozvaných umělců vybírá pódia neobyčejně citlivě a originálně. Kostel sv. Anny zdánlivě působí svou současnou podobou Pražské křižovatky (nadace VIZE 97) jako dočasně improvizovaná rekonstrukce místa. Je to však překvapivě rafinovaný a účinný způsob umocňující genia loci a navozující sugestivní neopakovatelnou atmosféru. 16. října zde zazněl recitál houslistky Julie Fischer a klavíristky Milany Čerňavské . V současném hudebním světě se stále častěji zjevují kouzelné víly, které jako by byly vtělením bohyně či Múzy hudby. Julia Fischer je jednou z těchto magických bytostí. Svým uměním i zjevem publikum zcela očarovala, ač, či právě protože, její chování na pódiu je velmi skromné až úsporné, zcela prosté gest na efekt nebo nějaké podbízivosti. Její osobnost při hře zcela splývá v absolutní koncentraci s obsahem hudebního poselství, které zpětně vyzařuje z jejích očí, tváře a drobné mimiky jako neviditelná energie umocňující účinek tónů, a posluchači jsou tím vším záhy skutečně uhranutí. Úvodní Sonáta pro housle sólo č. 1 g moll op. 27 Eugena Ysaÿe z roku 1924 je jednou z nejnáročnějších houslových skladeb, a co se týče technické obtížnosti, snad nemá v moderní literatuře obdoby. Ze šesti Ysaÿových sólových sonát je nejdelší, s úchvatnou, ale složitou kompoziční strukturou volně inspirovanou Bachovými sólovými sonátami. Ysaÿe, sám vynikající houslista, věnoval tuto sonátu slavnému kolegovi Josefu Szigetimu. Čtyři věty (Grave – Fugato – Allegretto poco scherzoso – Finale con brio) jsou nahromaděním všech myslitelných prvků virtuózní techniky, kde žádný takt není snadný a celek je na fyzickou výdrž dost náročný. Nehraje se příliš často, protože pokud houslista projde terénem sonáty bez větších zranění, nemá většinou již sil vydolovat z technických pastí tam obsažené hudební zlato. V rukou Julie Fischer se z pastí staly s neuvěřitelnou lehkostí neviditelné podnosy pro jemně vycizelované zlaté šperky. Myslím, že toto dílo dokonaleji již provést nelze. Následovala Sonáta pro housle a klavír A dur Césara Francka z roku 1886. Temně vášnivá romantická hudba s velmi dramatickými prvky byla inspirována právě uměním mladičkého Ysaÿe, jemuž je i věnována. Je dodnes jednou z nejúspěšnějších a nejžádanějších komorních skladeb pro housle a klavír. Vedle světle andělského zjevu Fischer je klavíristka Milana Čerňavská (v programu Chernyavska) zcela kontrastním zjevem démonické černovlásky – obě dámy se tak nejen po hudební, ale i vizuální stránce skvěle doplňují. Paní Čerňavská je brilantní pianistka a rád bych ji slyšel i na samostatném recitálu. Škoda že zřejmě přesluhující koncertní křídlo zdaleka nedosahovalo jak pověsti své značky, tak požadavkům a možnostem jejího umění. Po přestávce zazněla Sonáta pro klavír a housle č. 10 G dur op. 96 (1812) Ludwiga van Beethovena. Podobně jako Mozart psal své sonáty pro klavír a housle, takže klavír je v nich vlastně dominantní nástroj s hlavní úlohou. Proto je nezbytné, aby klavírista byl na úrovni opravdového sólisty a rovnocenným partnerem, což bylo v tomto případě splněno. Desátá sonáta se velmi liší od předchozí Kreutzerovy: je závažnějšího charakteru, téměř filozofického a rozjímavého výrazu, ze kterého typické beethovenské bouřliváctví téměř nevystupuje. Byla napsána pro francouzského houslistu Pierre Rodeho, jehož umění Beethoven obdivoval. (Při premiéře byl Rodemu vynikajícím klavírním partnerem arcivévoda Rudolf Habsburský – představme si obdobu v dnešním politickém světě…) Za téměř nedostižnou interpretaci tohoto díla pokládám její provedení Davidem Oistrachem a Lvem Oborinem. Ač v poněkud jiném pojetí, Milana Čerňavska a Julia Fischer se jim vyrovnají. Na rozloučenou darovaly umělkyně publiku dva hudební bonbónky překvapivě nevirtuózního a poetického charakteru, což vypovídá o jejich vztahu k duši hudby dostatečně srozumitelně.
