pátek, 30. leden 2004

Recitál bez efektů

Napsal(a) 

Recitál bez efektů Recitál bez efektů

Vystupovat ve Španělském sále Pražského hradu není zrovna záviděníhodná záležitost. Atmosféra prostoru se vším leskem a třpytem okamžitě vzbudí očekávání výjimečného zážitku, jsou zde ale ještě sporné akustické dispozice představující druhou, dosti nehezkou stranu této jinak vábivě vyhlížející mince. Pianista Oleg Maisenberg se s obojím vyrovnal na festivalu Struny podzimu (21. 10.) se vztyčenou hlavou. Umělec, který více než dvacet let žije ve Vídni, pravidelně spolupracuje například s houslistou Gidonem Kremerem a kromě toho také vyučuje, se projevil jako zkušený vůdce, jemuž nevytrhne otěže z rukou ani zmiňovaný sál. V první polovině koncertu představil Maisenberg výběr z díla Alexandra Skrjabina (3 Preludia op. 16, Mazurka e moll op. 25/3, Sonáta č. 4 Fis dur op. 30 , Poemes op. 32 č. 1 a 2 , Drei Stücke op. 45 , Sonáta č. 5 op. 53 ). S maximální soustředěností přecházel z jedné skladby do druhé, jako by šlo o jeden velký členitý opus, pečlivě odlišoval různé druhy úhozů, jakož i plochy zvukově zřetelné, zastřené či barevně zamžené. Ač se to zdálo nemožné, ve druhé polovině svého recitálu postoupil klavírista ještě o stupínek výš. Po jemných Dvou pohádkách op. 26 Nikolaje Karloviče Metnera zazněla Prokofjevova Sonáta č. 6 A dur op. 82 , která se stala vrcholem večera. Maisenbergovi skladba doslova "rozkvétala" pod rukama, žádný tón nenechal proklouznout bez povšimnutí, ani v jediném okamžiku neztratil nad dílem kontrolu. Pražskému publiku se představil jako umělec, který nehraje na vnější efekt - dokonce u nástroje působí trochu "suše" -, sází na jistotu a možná tolik neriskuje. Přesto dokáže, a to pouze skrze své prsty, rozbouřit nejrůznější emoce, vášně a citové bouře. Ví přesně, co od díla chce a je si zřejmě jist, že ví, co chce dílo od něj. Takový interpret se Španělského sálu rozhodně obávat nemusí.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.