Vystupovat ve Španělském sále Pražského hradu není zrovna záviděníhodná záležitost. Atmosféra prostoru se vším leskem a třpytem okamžitě vzbudí očekávání výjimečného zážitku, jsou zde ale ještě sporné akustické dispozice představující druhou, dosti nehezkou stranu této jinak vábivě vyhlížející mince. Pianista Oleg Maisenberg se s obojím vyrovnal na festivalu Struny podzimu (21. 10.) se vztyčenou hlavou. Umělec, který více než dvacet let žije ve Vídni, pravidelně spolupracuje například s houslistou Gidonem Kremerem a kromě toho také vyučuje, se projevil jako zkušený vůdce, jemuž nevytrhne otěže z rukou ani zmiňovaný sál. V první polovině koncertu představil Maisenberg výběr z díla Alexandra Skrjabina (3 Preludia op. 16, Mazurka e moll op. 25/3, Sonáta č. 4 Fis dur op. 30 , Poemes op. 32 č. 1 a 2 , Drei Stücke op. 45 , Sonáta č. 5 op. 53 ). S maximální soustředěností přecházel z jedné skladby do druhé, jako by šlo o jeden velký členitý opus, pečlivě odlišoval různé druhy úhozů, jakož i plochy zvukově zřetelné, zastřené či barevně zamžené. Ač se to zdálo nemožné, ve druhé polovině svého recitálu postoupil klavírista ještě o stupínek výš. Po jemných Dvou pohádkách op. 26 Nikolaje Karloviče Metnera zazněla Prokofjevova Sonáta č. 6 A dur op. 82 , která se stala vrcholem večera. Maisenbergovi skladba doslova „rozkvétala“ pod rukama, žádný tón nenechal proklouznout bez povšimnutí, ani v jediném okamžiku neztratil nad dílem kontrolu. Pražskému publiku se představil jako umělec, který nehraje na vnější efekt – dokonce u nástroje působí trochu „suše“ -, sází na jistotu a možná tolik neriskuje. Přesto dokáže, a to pouze skrze své prsty, rozbouřit nejrůznější emoce, vášně a citové bouře. Ví přesně, co od díla chce a je si zřejmě jist, že ví, co chce dílo od něj. Takový interpret se Španělského sálu rozhodně obávat nemusí.
