neděle, 8. červen 2003

Rebelující Idomeneo

Napsal(a) 

Rebelující Idomeneo Rebelující Idomeneo
V inscenaci Mozartova Idomenea v Deutsche Oper se dirigent Lothar Zagrosek soustředil zejména na dramatickou naléhavost jednotlivých hudebních čísel, předehrou počínaje, vyhrotil dramatický výraz a podpořil vnitřní naléhavost dramatických situací, zejména ve sborech a ansámblech. Sólisté při virtuózních pasážích neupadávali do poloh koncertních árií, ale bičovali na samu hranici dramatickou expresi, čímž dosahovali až překvapivě moderních výrazových poloh. Vesměs šlo o pěvecky i herecky vyzrálé kreace nastupující generace - Charles Workman (Idomeneo), Francesca Provisionato (Idamantes), Michaela Kaune (Ilia) a Krasimira Stoyanova (Elettra).

Provokující složkou berlínské inscenace se ovšem opět stala režie: Hans Neuenfels se opět pokusil být za každou cenu dominantní a originální, což se mu dařilo často na úkor logiky a srozumitelnosti. Dílo interpretuje ve třech dobových epochách - mytologické (přidané postavy), barokní (sbor) a současné (sólové figury). Většinu scén ozvláštňuje překvapivým výkladem, který se zdá být ilustrací určitých tezí, jež s tématem, ale především s hudbou, zpravidla nemají moc společného. Jako by se obával nudy, nechává árie doplňovat často pitoreskními akcemi (samozřejmě pantomimickými), například Ilia svou milostnou touhu obhajuje před mrtvým otcem a bratry, Elettra zase během své árie evokuje své vzpomínky na sourozence z dětství a podobně. Hlavní dějová osa, kdy Idomeneo slíbí za záchranu vlastního života obětovat prvního člověka, kterého na břehu potká, netuše, že půjde o vlastního syna Idamanta, přivedl Neuenfelse k myšlence vyústit inscenaci jako vzpouru proti bohům, jako osvobození lidstva z náboženské závislosti a fanatismu. Tím se dostal zcela mimo možnosti operní interpretace, už proto, že dílo končí ve shodě s tradicí opery seria šťatně. Orákulum zbavuje Idomenea povinnosti oběti, trůn dává Idamantovi spolu s princeznou Ilií. Ovšem Neuenfels přidává další konec: Objevuje se Idomeneo v zakrvácené košili a ve velkém pytli nese useknuté hlavy vůdčích představitelů hlavních náboženství - Krista, Mohammeda, Buddhy a Poseidona, které, na rozdíl od jednajících postav v dobových kostýmech, se pokoušel neústrojně začlenit do děje. Není divu, že jinak distingované berlínské publikum zachvátila na konci vřava "Buhrufů", tu a tasm ovšem přerušovaných fanatickým voláním "Bravo". Naštěstí i tentokrát se potvrdilo, že vnitřní étos geniálního díla jakkoliv pochybený režijní výklad přežije a u publika, které je nakonec stejně rozhodujícím arbitrem, zvítězí taková režijní interpretace, jejíž koncepce a výklad nevybočuje z mantinelů tvůrční interpretace a estetického vkusu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.