Poslední z únorových abonentních koncertů Berlínské filharmonie 23. 2. měl převážně český program – její šéfdirigent Sir Simon Rattle uvedl v první polovině Dvořákovu Sedmou , po přestávce světovou premiéru skladby Tevót Thomase Adése a na závěr ještě Sinfoniettu Leoše Janáčka. Jak dokazuje Rattlova poslední dvořákovská nahrávka s Berlínskými filharmoniky, všechny symfonické básně podle Erbena, nechybí tomuto orchestru a dirigentovi ani vřelost, ani smysl pro zpěvnost. Jeho provedení Sedmé ovšem tentokrát více zaujalo jednotlivými pasážemi než celkovým vnitřním tahem. Je ale vždycky krásné slyšet v Dvořákovi každý nástroj a každou perfektně sehranou skupinu v této transparentnosti a souhře, kde ale každá sólová pasáž má své místo. Jakmile se ozve flétna – hrál fenomenální a dnes možná nejslavnější hráč Berlínských filharmoniků Emanuel Pahud – pokaždé o jeho flétně víme a pokaždé je to ozdoba skladby. Thomas Adés je jedním ze skladatelů, za které se současný šéf berlínské filharmonie zasazuje dlouhá léta, dá-li se to u šestatřicetiletého autora tak říci. Tevót je hebrejské slovo rytmus – stejnojmenná kompozice ovšem má dvojnásobné obsazení než Dvořák, osm lesních rohů apod., a vznikla na objednávku Nadace Berlínské filharmonie a Nadace Carnegie Hall. Barvitá a členitá kompozice posluchače docela zajímavě vede od naprostého chaosu přes pocit úzkosti až k jakémusi zjasněnému a hymnickému závěru. Místy působí mírně synkreticky a ač má odkazovat k archetypálním hudebním strukturám, zaujme hlavně nekonečnou škálou použitých hudebních prostředků. Janáček není pro Rattla novým autorem, připomeňme, že Sinfoniettu s Philharmonia Orchestra nahrál u roku 1985 a v Berlíně ji s nadhledem dirigoval zpaměti. A díla „klasické moderny“ možná Rattlovi sedí vůbec nejvíc, jeho pojetí není ani příliš uhlazené, ani příliš hranaté a v jasných konturách. Ve třetí větě nezapomněl na lyrický podtón a závěrečná věta vyzněla s majestátným klidem a v plném lesku všech nástrojů. Všechny tři abonentní koncerty 21. – 23. 2. byly vyprodané, což ale u Berlínské filharmonie není nic neobvyklého. (Mimochodem, třikrát vyprodáno bylo dlouho dopředu i na předchozí únorové abonentní koncerty, kde Rattle uváděl pouze Haydnovy symfonie!) A že je tento český program Rattlovi blízký, potvrzuje i to, že v navazujícím zájezdu hrál Dvořáka a Janáčka s filharmoniky na Kanárských ostrovech, v Londýně, Paříži a Bruselu.
