úterý, 10. srpen 2010

Radu Lupu okouzlil tichou kantilénou

Napsal(a) 

Radu Lupu okouzlil tichou kantilénou, foto Zdeněk Chrapek Radu Lupu okouzlil tichou kantilénoufoto: Zdeněk Chrapek

Pětašedesátiletý rumunský pianista Radu Lupu patřil bezesporu k největším hvězdám letošního Pražského jara. Na festivalu vystoupil dvakrát: v neděli 16. 5. měl v Rudolfinu sólový recitál, o dva dny později provedl ve Smetanově síni Schumannův Klavírní koncert.

Jeho recitál byl festivalovým publikem považován za událost prvořadého významu: Dvořákova síň byla zcela vyprodaná, a to včetně míst na varhanní empoře. Radu Lupu s rozježenými vlasy a vousy, bez fraku – jen v civilním obleku s tmavou košilí – vyhlíží na pódiu značně osobitě. K neobvyklosti jeho zjevu přispívá i to, že při hře nesedí na klavírní stoličce, ale na obyčejné židli s opěradlem, o které se po většinu produkce pohodlně opírá. (Ta židle ovšem není caprice výstředního umělce, ale nutnost: Radu Lupu má problémy se zády.) Pianistův nezvyklý zjev však přestal hrát roli ve chvíli, kdy se ozvaly první tóny Janáčkova cyklu V mlhách . Umělec se zcela ponořil do hudby, až působil dojmem, že si preluduje jen sám pro sebe. Jeho prsty něžně hladily klávesy, klavír zněl tiše a jemně a okouzlující zpěvnost jeho tónu se překrásně pojila s jímavou prostotou Janáčkových melodií. V poměrně tiché dynamické hladině držel pak Radu Lupu překvapivě i celé velké úseky Beethovenovy Appassionaty , která následovala po Janáčkovi. V této skladbě jsme už ale mohli obdivovat mnohem širší spektrum pianistova interpretačního umění: zajímavá rubata, krásně modelované melodické linky, bohatou a velmi funkční pedalizaci i vynalézavě pojaté vedlejší hlasy, v jejichž objevování je Radu Lupu opravdu mistr. Celou druhou polovinu večera vyplnila pak Schubertova Sonáta B dur D 960 . Už z toho, co zaznělo v prvé půli recitálu, se dalo tušit, že právě tato skladba bude umělci zvlášť blízká (ostatně Radu Lupu získal za její nahrávku Grammy Award 1995) – a skutečnost předčila očekávání. Jeho tiché, neokázalé a introvertní podání lze jen těžko s něčím srovnávat. Určitě dlouho nezapomenu na měkkou opalizující barevnost sonátového provedení v první větě, snově vyzpívanou kantilénu volné věty s působivou výměnou barevných rejstříků ve středním dílu či na překvapivé protihlasy v posledních dvou větách. V pianissimovém okouzlení ponechal Radu Lupu posluchače i ve dvou přídavcích, Brahmsových Intermezzech A durop. 118Es durop. 117 . A kdyby býval nezahrál onen večer nic jiného než tyto dvě skladby, stačilo by to k tomu, aby potvrdil, že patří ke světové extratřídě.

Ač se to zdá neuvěřitelné, stejně introvertně a tiše hrál Radu Lupu o dva dny později také Schumannův Klavírní koncert a moll op. 54 . V jeho hře nebylo ani stopy po nějaké snaze působit na publikum čímkoli vnějškovým a umělec opět budil dojem, že si hraje pouze sám pro sebe. Jeho tichá kantiléna byla úžasná a při jeho pianissimech v Intermezzu přestávali posluchači dýchat. Ke cti orchestrálních hráčů budiž řečeno, že svou dynamiku přizpůsobili tiché hře sólisty, takže se ani jednou nestalo, že by jej přehlušili. Následkem toho však hráli Schumanna místy až příliš opatrně a jakoby bez jiskry. Je to trochu škoda, protože jinak byl SOČR toho večera ve velmi dobré formě. Nemalou zásluhu na tom měl bezpochyby rumunský dirigent Cristian Mandeal , který jej vedl s vervou a sympatickým zaujetím. Z Enescovy nepříliš často hrané Suity č. 1 C dur op. 9 , která předcházela Schumannovi, dokázal vykřesat maximum. A Straussovu symfonickou báseň Tak pravil Zarathustra op. 30 zvládl s nadhledem více než obdivuhodným. Rozsáhlá a mimořádně náročná skladba měla pod jeho rukama nejen pevný tvar, ale především přímo oslňovala krásnými barvami, o něž se v první řadě zasloužily výborné dechy. Přestože se dirigentova gesta někdy zdála být až příliš efektní, nelze říci, že by působila neupřímně. Ostatně i ve skladbě samotné je řada míst, kde víc než hluboké myšlenky obdivujeme efektní barvitou instrumentaci, takže Cristian Mandeal vlastně pohybem jen dotvořil to, co ve své obrovité partituře napověděl skladatel.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.