pátek, 1. září 2017

Radikální ohlédnutí za novou hudbou historie

Napsal(a) 

 , foto Ostravské centrum nové hudby foto: Ostravské centrum nové hudby

Další důležitou událostí festivalu nové hudby Ostravské dny 2017 byl středeční program pro smyčcový kvartet a především druhý koncert nového Ostrava New Orchestra. Rozhlasově vysílaná produkce představila skladby průkopníků experimentální tvorby minulého století.

V prvním bloku zazněla aktuální tvorba v podání newyorského smyčcového kvartetu Momenta Quartet. Expresivní skladbou String Quartet No. 3 amerického skladatele Alexe Minceka s ostrými skluzy a ruchy se interpreti vrhli střemhlav do hudebního proudu přesahujícího tradiční tónový kontext. Vzhledem k charakteru prostoru Trojhalí Karolina se delikátní zvuk čtveřice zpočátku ztrácel jednak kvůli velikosti sálu, jednak kvůli proudu aut projíždějících okolo. Koncert byl ale naštěstí snímán mikrofony, pohotový zvukař tak brzy dorovnal úrovně na potřebnou hlasitost a po zbytek vystoupení dále pečoval o čistý a zřetelný zvuk. Ten byl důležitý i pro úvodní skladbu, jejímž určujícím momentem je dynamika. Přesný průběh tónu i výrazné dynamické kontrasty na makro- i mikroúrovni mají členové Momenta Quartetu zcela pod kontrolou. Sám Mincek rád zachází k samotné hranici ticha – a neméně rád se u ní delší dobu zdržuje. Přesto si mohlo publikum v této spíše sériové nežli paralelní skladbě vyslechnout velmi plastický a příjemně vrstevnatý zvuk.

Vládu nad svými nástroji prokázali i v dalších skladbách, například Meditación from dos Bosquejos z roku 1927 nabídla klouzavé linky a příjemně nestálý tón v mikrotonálním hávu tzv. Třináctého zvuku Juliána Carrilla. V lehce zasněné kompozici Major Thirds Petra Bakly se pak smyčce staly jakýmsi dozvukem či deformovanou ozvěnou klavíru, jehož se ujal Joseph Kubera a skrze něhož klavír na svá echa zpětně reagoval. Všech pět hráčů se společně postaralo o stálé harmonické pnutí skladby postavené na intervalu velké tercie. Během dvaceti minut se ponenáhlu proměňovaly rytmické pulzy, jež se odrážely mezi smyčci a klavírem tam a zpět. Společně s tím se nenásilně přelévaly i dynamické úrovně – či snad silové poměry – obou stran. Markantnější kontrasty dynamické i rytmické nastaly především ve Smyčcovém kvartetu č. 2 Petra Kotíka. Dvoufázová skladba se obešla bez alternativních technik či artikulací. Jejím ústředním znakem byly efektní, ostře řezané melodické linky ve vysokém tempu, jejichž hrany do sebe mnohdy nezapadaly zcela – což není myšleno jako chyba skladatele či interpretů. Tento úprk střídaly jemné plochy, jež s nostalgickým nádechem dokreslovaly industriální prostor bývalé elektrocentrály, v tu dobu zalitý měkkým světlem pomalu zapadajícího slunce.

 , foto Ostravské centrum nové hudby foto: Ostravské centrum nové hudby

Představena byla též postmoderní rekonstrukce Beethovena smyčcového kvartetu a moll s názvem Rhapsodie of 132 maďarského autora Bálinta Laczkó a skladby Pavła Malinowského a Rebeccy Bruton.

Celý den pak vyvrcholil v Divadle Antonína Dvořáka v pořadí druhým koncertem nového tělesa Ostrava New Orchestra. Vystoupení bylo zároveň živě vysíláno na Českém rozhlasu Vltava. Program nazvaný Radikální minulost měl za úkol připomenout osobnosti, jež stály na počátku inspiračních proudů experimentální hudby 20. století a pohlédnout na jejich tvorbu z aktuální perspektivy.

Nejznámější pojišťovací agent hudebního světa Charles Ives rád experimentoval s hudebním materiálem nejen tím, že vytrhával melodické linie z jejich původních pozic. Nad křehkými orchestrálními plochami skladby Central Park in the Dark tak mezi sebou tradičním ivesovským způsobem nezávisle proplouvaly různé nástroje. I v rané orchestrální skladbě Mortona Feldmana se nový orchestr projevil již jako zaběhnuté těleso. Kompozice Structures operuje především s jemnými souzvuky, jež opakovaně vystupují z ticha a opět se do něho rozplývají. Jednotný a vyvážený zvuk si ONO drží i v nižších dynamických polohách.

 , foto Ostravské centrum nové hudby foto: Ostravské centrum nové hudby

Bezpochyby nejskandálnější skladbou pak byla svého druhu antihudební performance Music for 3 Petra Kotíka. Jak sám během doprovodného rozhovoru s moderátorkou Hanou Dohnálkovou řekl, premiéra skladby na festivalu Varšavská jeseň v roce 1964 skončila rozbouřeným publikem a roztržkou v zákulisí. Tento netradiční a lehce provokativní kus stojí na myšlence vytváření zvuků či ruchů smyčcem nebo rukama na různé části těl violy, violoncella a kontrabasu. Myšlenkově jasný experiment a provedení dokazující reálnou soudržnost lehce perkusivního charakteru i momentů s tichým a nehybným triem hudebníků vyvolaly u disciplinovaného obecenstva pochopení a příležitostné pobavení spíše než revoluční myšlenky. O třiapadesát let později lze tedy konečně potvrdit, že se produkce Music for 3 obešla bez větších nepokojů.

Neméně pozoruhodnou byla i kompozice Olympia Kotíkova kolegy Rudolfa Komorouse. Tu přijeli přímo z Kanady provést jeho žáci, sami aktivní tvůrci a hudební pedagogové Christopher Butterfield a Owen Underhill. Tato skladba využívá sadu dosti exotických nástrojů a předmětů, mezi něž patří foukací harmonika, flexaton, řehtačka či zvonky, které vyrobil sám Komorous. Kolekce zvuků inspirovaná Manetovým obrazem svým charakterem zdárně sekundovala výše zmíněné Music for 3.

 , foto Ostravské centrum nové hudby foto: Ostravské centrum nové hudby

Nejvlivnější odnoží experimentální hudby 20. století je ale bezpochyby minimalismus. Hudbu stojící na repetitivnosti a postupné proměně v rámci zdánlivě nehybného proudu tentokrát zastoupil Philip Glass se svojí kompozicí Two Pages z roku 1968. U příležitosti české premiéry zazněla v podání houslistů Pauline Kim Harris a Conrada Harrise a klávesisty Miroslava Beinhauera. V této typicky glassovské skladbě je ústřední tónová linie opakovaně proměňována změnou ubíráním či přidáváním tónů a opětovným navracením do výchozího tvaru – před další obměnou. Žádá si maximální koncentraci, proto hráče pro jistotu vedl i Petr Kotík. Ten po skončení tohoto hypnotického, téměř dvacetiminutového pásma s úsměvem na konci poznamenal, že poprvé odehráli skladbu bez chyby. A nejen bez chyby, ale i zcela přesně výrazově a rytmicky.

V tuto chvíli se už tak krátké rozhovory mezi skladbami ještě více zkracují, neboť časová rezerva se výhružně krátí. Před skladbou Jana Rychlíka tak Petr Kotík i Hana Dohnálková několikrát (k obecnému veselí) neúspěšně vybízejí hudebníky z Ostravské bandy na pódium. I zde se však dostalo na informace doslova z první ruky, neboť první muž ostravského festivalu osobně poznal většinu uvedených autorů. Jednu větu z Afrického cyklu odehráli hudebníci pod taktovkou Bruna Ferrandise. Různé rytmické útvary zde do sebe násilně zasahují a s překvapivou lehkostí a jistou mírou hravosti se podílejí na širokém hudebním proudu. Vzhledem k vysoké interpretační úrovni hudebníků není překvapením, že i přes komornější obsazení je výsledkem relativně masivní, ale nikoli příliš těžký zvuk.

 , foto Ostravské centrum nové hudby foto: Ostravské centrum nové hudby

Samotný závěr večera patřil efektnímu spojení hned tří skladeb předního představitele experimentální hudby Johna Cage. ONO a Ostravská banda provedly simultánně Koncert pro piano a orchestr (s Josephem Kuberou), orchestrální Atlas Eclipticalis a klavírní Winter Music (Daan Vandewalle). Jak uvedl dirigující Petr Kotík, ve skutečnosti se jedná o ještě více skladeb – například klavírní hlas koncertu si sólista vybírá libovolně z celkem 64 děl, navíc každý part Atlas Eclipticalis je sólem. Toto provedení je obdobou simultánního koncertu Atlas Eclipticalis a Winter Music minulý rok během programu Hudba pro tři orchestry. Přestože byl nyní Vandewalle poněkud zbytečně „zastrčen“ vzadu, oba klavíristé interagovali velmi organicky. Že by kouzlo Cageova přístupu k náhodě? Zpola obsazený orchestr si i v této dosti řídké textuře stále držel vyvážený zvuk. Nápad zahrát hned tři experimentální(!) hudební díla najednou se jistě může zdát jako nesmyslný chaos, Kotík si ale uvědomuje, že ač je relativně poslechově náročná, tato hudba funguje i v paralelním provedení. Navíc si stále zachovává nezaměnitelnou průzračnost. Na samém závěru tohoto večera přísně diktovaného časem vyhrazeným pro živý přenos Joseph Kubera dohrál a symbolicky pohlédl na hodinky přesně v momentě, kdy Kotík ukončil svoji úlohu za dirigentským pultem. Pohled a pokývnutí, které si oba vyměnili, mikrofony sice přenést nemohly, hudební zážitek ale zachytily až do konce.

Jan Borek

Redaktor a editor webové Harmonie. Absolvent olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.