Radek Baborák je čím dál víc dirigentem

Česká Sinfonietta je orchestrem sólistů, koncertních mistrů a dalších přátel Radka Baboráka. Mimo jiné se společně pravidelně vracejí na festival Smetanova Litomyšl, kde v neděli večer připravili publiku intenzivní zážitek provedením Berliozovy Fantastické symfonie.

Česká Sinfonietta je mimořádným orchestrem. Hráče nese při jejich setkáních u nějakého konkrétního symfonického úkolu vědomí svátečních chvil muzicírování nad rámcem jejich běžných zaměstnání. A baví, podněcuje a drží je Baborákova neutuchající umělecká energie i jeho velmi praktický způsob dirigování. Jako nad jiné talentovaný a zkušený hráč, ještě stále nepřekonatelný s lesním rohem v rukou, vychází s taktovkou z podrobné znalosti potřeb, pocitů a mentality orchestrálního hráče. Rukama abstraktně nekouzlí, ale je velmi názorný. A co je nedůležitější – neustále vysílá podněty. Je čím dál víc dirigentem.

 , foto SL

Pětapadesátiminutovou Fantastickou symfonii Radek Baborák řídil zpaměti a udělal z ní velmi zajímavé, opravdu programní hudební představení. Ať už ve snu, na plese, na venkově, na popravišti nebo na sabbatu čarodějnic, vždy se skladatelova utkvělá představa osudové ženy zpřítomňovala v rukou těchto svrchovaných muzikantů poutavě, obrazivě a plasticky. Hráli motivovaně a bezchybně – a když jste sledovali tympánistu, trůnícího nahoře nad všemi, měli jste pocit, že není na světě nic krásnějšího, radostnějšího a zajímavějšího, než si hrát a pohrávat s hudbou a předávat tak lidem v auditoriu potěšení.

Byl to Berlioz skutečně romantický. V létě na zámeckém nádvoří nejde v případě tak básnivé skladby v první řadě o vykouzlení zvukových a výrazových nuancí, které mají soupeřit s těmi nejlepšími světovými nahrávkami a s nejprestižnějšími koncerty ve světových sálech. Jde tu o vystižení podstaty hudby, o obrazy, o iluzi, o sílu emocí. A to se Radkovi Baborákovi s jeho přáteli – i s těmi nahrávkami a sály v zádech – podařilo dokonale. Venkovská scéna s dialogem hoboje a anglického rohu, s ozvěnami hranými působivě z arkád, stejně jako závěrečné zvukové orgie, stupňované a vržené do prostoru, byly dokonalé, měly náboj a sílu hry naplno.

 , foto SL

Stejně tak orchestr od dirigenta přijímal a zároveň mu dával podněty v Beethovenově předehře Egmont, od prvních tónů výrazově kontrastní a intenzivní a v souhře tak nádherně přesné. Velkou část dlouhého festivalového večera měl ovšem v rukou vedle orchestru „all stars“ a jeho charismatického uměleckého šéfa a hybatele ještě někdo další – mladý německý sólista Julian Steckel. Dvořákův Violoncellový koncert obdařil hráčskou a muzikantskou jistotou, neokázalou, ale vnitřně silnou krásou intenzitou.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější