pondělí, 26. červen 2017

Radek Baborák je čím dál víc dirigentem

Napsal(a) 

 , foto SL foto: SL

Česká Sinfonietta je orchestrem sólistů, koncertních mistrů a dalších přátel Radka Baboráka. Mimo jiné se společně pravidelně vracejí na festival Smetanova Litomyšl, kde v neděli večer připravili publiku intenzivní zážitek provedením Berliozovy Fantastické symfonie.

Česká Sinfonietta je mimořádným orchestrem. Hráče nese při jejich setkáních u nějakého konkrétního symfonického úkolu vědomí svátečních chvil muzicírování nad rámcem jejich běžných zaměstnání. A baví, podněcuje a drží je Baborákova neutuchající umělecká energie i jeho velmi praktický způsob dirigování. Jako nad jiné talentovaný a zkušený hráč, ještě stále nepřekonatelný s lesním rohem v rukou, vychází s taktovkou z podrobné znalosti potřeb, pocitů a mentality orchestrálního hráče. Rukama abstraktně nekouzlí, ale je velmi názorný. A co je nedůležitější - neustále vysílá podněty. Je čím dál víc dirigentem.

 , foto SL foto: SL

Pětapadesátiminutovou Fantastickou symfonii Radek Baborák řídil zpaměti a udělal z ní velmi zajímavé, opravdu programní hudební představení. Ať už ve snu, na plese, na venkově, na popravišti nebo na sabbatu čarodějnic, vždy se skladatelova utkvělá představa osudové ženy zpřítomňovala v rukou těchto svrchovaných muzikantů poutavě, obrazivě a plasticky. Hráli motivovaně a bezchybně – a když jste sledovali tympánistu, trůnícího nahoře nad všemi, měli jste pocit, že není na světě nic krásnějšího, radostnějšího a zajímavějšího, než si hrát a pohrávat s hudbou a předávat tak lidem v auditoriu potěšení.

Byl to Berlioz skutečně romantický. V létě na zámeckém nádvoří nejde v případě tak básnivé skladby v první řadě o vykouzlení zvukových a výrazových nuancí, které mají soupeřit s těmi nejlepšími světovými nahrávkami a s nejprestižnějšími koncerty ve světových sálech. Jde tu o vystižení podstaty hudby, o obrazy, o iluzi, o sílu emocí. A to se Radkovi Baborákovi s jeho přáteli - i s těmi nahrávkami a sály v zádech – podařilo dokonale. Venkovská scéna s dialogem hoboje a anglického rohu, s ozvěnami hranými působivě z arkád, stejně jako závěrečné zvukové orgie, stupňované a vržené do prostoru, byly dokonalé, měly náboj a sílu hry naplno.

 , foto SL foto: SL

Stejně tak orchestr od dirigenta přijímal a zároveň mu dával podněty v Beethovenově předehře Egmont, od prvních tónů výrazově kontrastní a intenzivní a v souhře tak nádherně přesné. Velkou část dlouhého festivalového večera měl ovšem v rukou vedle orchestru „all stars“ a jeho charismatického uměleckého šéfa a hybatele ještě někdo další - mladý německý sólista Julian Steckel. Dvořákův Violoncellový koncert obdařil hráčskou a muzikantskou jistotou, neokázalou, ale vnitřně silnou krásou intenzitou.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.