neděle, 20. květen 2012

Řád podle Zuzany Lapčíkové

Napsal(a) 

Zuzana Lapčíková je pro někoho synonymem cimbálu, pro jiného energeticky výbušnou, leč nenápadnou muzikantkou tělem i duší, která svébytně propojuje moravský folklor s jazzem a světem klasiky. Nejrozměrnějším dokladem je její oratorium Orbis pictus , s kterým byli Pražané poprvé konfrontováni 22. 2. v Rudolfinu na mimořádném koncertu Pražské komorní filharmonie . Bylo to sedmé provedení od premiéry v roce 2009 na festivalu Smetanova Litomyšl. O skladbě se při premiéře v Litomyšli psalo: „Oratorium Zuzany Lapčíkové Orbis pictus není komponováno podle stejnojmenné Komenského knihy, ale na texty z Obecné porady o nápravě věcí lidských – nejrozsáhlejšího Komenského díla, ve kterém chtěl v závěru života shrnout veškeré lidské vědění. Text má tedy povahu filosoficko-teologického traktátu a je rozdělen podle kapitol Komenského Pansofie, jedné z knih Obecné porady na pomyslné světy – svět možný, pravzorový, andělský, hmotný, svět vytvářený člověkem a svět mravní (mundus possibilitis, archetypus, angelicus, materialis, artificalis a moralis).“ Dlužno dodat, že texty jsou skutečně pouze od Komenského, největšího Evropana, jakého jsme kdy měli, ale nejen z Pansofie. Vokálně-instrumentální aparát tvořili kromě PKF Český filharmonický sbor Brno , skvěle připravený Petrem Fialou , Zuzana Lapčíková kvintet a basista Jan Šťáva . Kdybych měl vyjádřit několika slovy svůj pocit ze skladby: řád, integrita, prostota, minimalismus, pozitivní eklekticismus. Pro skladatelku, jež byla také interpretkou, bylo setkání s Komenským osudové. Nejenže věnovala studiu jeho díla několik let života, ale s jeho názory a viděním světa se, zdá se, ztotožnila. Ostatně v jednom rozhovoru prohlásila o Komenského díle: „Nechávala jsem se pohlcovat ráda a návrat do všední reality byl pro mě obtěžující.“ Podobně jako Komenského knihy, má i její opus pevný řád. Má však také hlubokou integritu, která vyvěrá z inspirace z nekonečného hudebního pramene moravské lidové hudby a paradigmatického duchovního zakotvení. Například ústy ženského sboru zazní v Mundus angelicus modlitba z Kancionálu určená pobožné matce v čase těhotenství, staré prameny kodexů Vietoris a Kájoni, s kterými Lapčíková pracuje i v jiných projektech, se promítají do partitury též v Mundus angelicus, inspirace nápěvem východomoravské balady jsem zaslechl v Mundus moralis a v Introdukci, která je vlastně modlitbou atd. Modlitba je vůbec důležitou konstantou díla a v různých podobách a akcentech prochází celým „modálním“ dílem. V Mundus archetypus si autorka dokonce pro své záměry vymyslela monodický „gregoriánský chorál“, jenž koresponduje s neobarokními vsuvkami. Zajímavě pracuje s citacemi několika melodií z Komenského kancionálu (ve své prostotě sugestivní použití nápěvu nádherné Komenského ukolébavky), často i s principem „recitativního zpěvu“. Emocionální silou na mě působily záměrně jednoduché, evangelicky znějící chorální strofické zpěvy v Mundus angelicus a Mundus artificialis. Dalším ideovým leitmotivem díla byla voda. Vrchol její oslavy byl logicky umístěn do části Mundus materialis („jedině ona je v koloběhu“). Evidentně nebylo ambicí skladatelky, aby bylo dílo kompozičně převratné, průkopnické. Co se týká faktury, tak ve svém určitém minimalismu přetavuje bohatou inspirační paletu – chorál, folklor, duchovní zpěvy, baroko, Martinů, Janáček, jazz, tango ad. Síla oratoria je v celkovém vyznění, ve zpracování myšlenek a v napětí, které vyvěrá z konfrontace akustického klasického orchestru, sboru a amplifikovaného jazzového souboru. Navíc je zde kontrast mezi jemným hlasem a cimbálem Zuzany Lapčíkové a bohatýrským hlasem až na několik míst spolehlivě zpívajícího basisty Jana Šťávy. Jazzový kvintet hrál skvěle a totéž lze napsat i o sboru a orchestru. Udatný výkon předvedl dirigent Stanislav Vavřínek . (Záznam koncertu by měl vyjít v budoucnu na CD.) Byl tu však jeden zásadní problém. Toto dílo nepatří do Rudolfina, které postrádá pro takovéto obsazení optimální akustické parametry i atmosféru. Takže příště uvést oslavu největšího Čecha buďto v tovární hale, nebo ve vhodném kostele!

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.