Rachmaninovovo předpeklí v Liberci

Liberecký operní soubor opět zazářil. Jeho dramaturgie je mimořádně objevná už po několik let, dramaturgyní souboru je od dubna 2016 Linda Keprtová (na Rachmaninovových operách dramaturgicky spolupracoval Vojtěch Babka). Všichni víme, že dramaturgické směřování souboru není pouze dílem určitého dramaturga, ale výsledkem nesčetných společných úvah vůdčích pracovníků ve spolupráci s vedením divadla. Linda Keprtová je zároveň profilovou režisérkou libereckého souboru a ve spolupráci se šéfem operního souboru dirigentem Martinem Doubravským připravili svým libereckým i těm mimolibereckým divákům, kteří se o jejich produkci zajímají, už několik pozoruhodných inscenací.

Když mne operní soubor překvapí a potěší svou produkcí, připomenu si vždy zcela konkrétní nepříliš dávnou situaci, v níž mi jedna z pražských operních osobností řekla, že moje nadšení mimopražskými inscenacemi je způsobeno dvojím metrem, jímž měřím inscenace pražské a mimopražské. Na to existuje pouze jediná odpověď: ne všechno se například v Liberci podaří, ale to, co je vynikající, je samozřejmě souměřitelné s jakoukoli operní produkcí kdekoli na světě. Vždyť tvorba kterékoli divadelní inscenace je kolektivním dílem osobností, které tvoří vždy znovu nové neopakovatelné dílo. A to je navíc při každém představení jiné, protože, byť má společně vytvořený základ, do hry vstupují aktuální danosti včetně proměnlivých dispozic operních herců.

, foto DFXŠ Liberec

Stane se, že sebelepší inscenační koncepce nezachrání osud konkrétního představení, jehož jsme účastni. Také my diváci přicházíme do divadla pokaždé jinak formováni sami sebou a událostmi, které se nás dotýkají. Proč tyto samozřejmé úvahy? Třeba proto, že živé divadelní umění je nezastupitelné a nemůže mu konkurovat sebekvalitnější videozáznam. Ovšem jsou inscenace, jimž jejich technický záznam příliš neuškodí, avšak přímé vnímání divadelního představení je naprosto nenahraditelné. Jsou však tací, kteří dávají přednost pouhému zvukovému záznamu opery v klidu domova. Není jim co vyčítat. Pro mne osobně je však vždy tím nejcennějším, co na operním představení existuje, právě ten živý proměnlivý bezprostřední zážitek, který si ostatně dokážu velmi užít. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že kritik je, a patrně i má být, v první řadě spontánním divákem, který by měl být schopen předváděnou inscenaci odborně posoudit. Vždyť opera je divadlo. Na tom se snad přece jenom shodneme všichni bez výjimky.

Dušan Růžička, foto DFXŠ Liberec

A tak v Liberci nachystali zase jeden velký zážitek. Dvě téměř nehrané Rachmaninovovy jednoaktové opery, navíc v témže večeru. Tato dvojinscenace není pro každého, protože se na nás z jeviště a z orchestřiště valí romantické pekelné bezvýchodno typické pro svého stvořitele. Mám ráda inscenace, které vznikají při důsledném formování stálého domácího souboru, což ovšem nevylučuje přizvání kvalitních hostů odjinud. I to nám bylo dopřáno.

Linda Keprtová a Martin Doubravský ve spolupráci se scénografem Michalem Syrovým a autorem kostýmů Tomášem Kyptou spoluvytvořili s umělci operního souboru (tím myslím samozřejmě i orchestrální hráče) Francesku da Rimini a Lakomého rytíře. V jediném obsazení s výjimkou postavy Paola a Alberta, které ztělesňuje Sergej Kostov nebo Josef Moravec. Na druhé premiéře 16. prosince jsem viděla prvního z nich. Inscenace Rachmaninovových jednoaktovek je prokomponována jako jednotný celek s pauzou uprostřed. Není divu, obě jednoaktovky, které skladatel složil v letech 1903-1905, jsou z téhož hudebně dramatického těsta, ač je autorem libreta první z nich Modest Čajkovskij podle motivu z Dantovy Božské komedie a libreto Lakomého rytíře čerpá z Puškinova dramatu.

Josef Moravec, foto DFXŠ Liberec

Nositelem průběžného inscenačního napětí je, sbor, jak už to často v inscenacích Lindy Keprtové bývá (sbormistryně Anna Novotná Pešková a Miriam Němcová). Individualizovaný sbor v těsném propojení s představiteli sólových rolí. Vstupují na jeviště oděni do šatů, jaké jim vtiskla momentální životní situace. Ty ze sebe svléknou, pošlou je zavěšené na tazích vzhůru a nahradí je šedými jednotnými hábity přepásanými provazy. Postavy přinášejí také scénografické doplňky. Jsou jakýmisi vězni života v předpeklí či přímo v pekle. Dominuje zloba a násilí, bezcitnost a bezmoc. Inscenací prostupuje Dantova věta: „Není většího neštěstí než v utrpení vzpomínat na časy šťastné…“, jež svítí v ruském originále neustále.

Jediným světlým momentem je milostná scéna Paola a Francesky, ale i ta je poznamenaná ďábelskou intrikou Francescina manžela Lanciotta Malatesty, Paolova bratra, a také výčitkami svědomí, které oba milence navždy pronásledují. Zejména Francesca v podání Lívie Obručník-Vénosové oblečena do šedé anonymity záhy splyne na jevišti s davem. Inscenaci kraluje Duch Vergilia a Vévoda interpretovaný Csabou Kotlárem oděným do zlatavého elegantního županu, Franceska na sebe upozorňuje ostře zelenými šaty, jinak jevišti vládnou šedá a béžová. Obě jednoaktovky jsou propojeny svými představiteli. Dušan Růžička je Dantem i Židem, pro něhož má výrazné a nekončící proměny mimiky obličejové i hlasové, Sergej Kostov je jak Paolem ve Francesce da Rimini, tak Albertem v Lakomém rytíři. V centru dění je postava ďábelsky prohnaného Lanciotta Malatesty a Barona, chorého svou hamižností a prolhaností. Pro tuto roli si liberečtí poprvé přizvali výborného slovenského barytonistu Pavola Kubáně, u něhož můžeme obdivovat jednolitost jeho operního herectví. Doslova lahůdkou byla jeho přeměna invalidního Lanciotta první části večera přímo před námi v duševně deformovaného lakomce Barona.

Pavol Kubáň, foto DFXŠ Liberec

Tenorista Sergej Kostov dokázal výrazně hlasově i herecky odstínit byť i jen na okamžik šťastného milence Paola od utlačovaného a depresivního Alberta, kterého jeho otec Baron ničí nedostatkem životních prostředků i duševním útlakem. Na jevišti vidíme nejrůznější typy lidí, jejichž osobitost z nich čiší navzdory šedivé anonymitě davu. Režisérka Linda Keprtová nešetří ani sebe, ani nikoho z nás diváků, když zvýrazňuje bezvýchodnost a depresivitu pekelné nicoty i tím, že sníží důstojnost jediné postavy, potencionálně jediného spravedlivého, která by se mohla vydělit z tohoto lidského pekla. Je jím Duch Vergilia a Vévoda barytonisty Csaby Kotlára. Ten si v závěru Lakomého rytíře vybere z davu dívku, která byla v prvním díle večera Franceskou da Rimini (Lívia Obručník-Vénosová) a koupí si ji za zcela jasným a nijak neskrývaným účelem. Není tu žádné katarze, existuje jen nicota a zmar.

Inscenace Rachmaninovových oper dokládá vzácně existující a zcela přesvědčivou společnou snahu všech účinkujících bez rozdílu o přesvědčivé vyjádření daného tématu. Z orchestřiště zní dramatická a stále se kupředu valící romantická hudba, z jeviště ji doplňují velmi kvalitní pěvecké a herecké výkony. Neexistuje tu problém se znělostí pěveckých partů a výkony všech umělců vytvářejí stále plynoucí a neustále se proměňující divadelní jsoucno. Takto pracují soubory vedené osobnostmi, jimž byla shůry dána schopnost strhnout je k součinnosti a nasazení všech sil. Velká radost.

Sdílet článek: