Rachmaninov a Šostakovič v c moll

Na program druhého koncertu cyklu C (Smetanova síň, 17. 10. 2018) zařadil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK dvě díla ruské, resp. sovětské provenience: Rachmaninovův Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll op. 18, jeden z vůbec nejoblíbenějších a nejhranějších romantických klavírních koncertů, a Šostakovičovu Symfonii č. 8 c moll op. 65, která se naopak objevuje na koncertních pódiích jen zřídkakdy.

Sólového partu Rachmaninovova klavírního koncertu se ujal renomovaný ruský pianista Nikolaj Děmiděnko. Už z pevně vystavěné gradace devíti úderů zvonu, které má sólový klavír v úvodních taktech první věty, se dalo tušit, že se bude jednat o zajímavé provedení. A Děmiděnko skutečně nezklamal. Podal Rachmaninova s vervou a zápalem, plným znělým tónem, technicky brilantně a naprosto suverénně (skvělé kadence). Okouzlující Rachmaninovovy melodie v lyrických partiích hrál citlivě, ale mužně – bez přehnaného sentimentu, k němuž toto dílo mnohdy svádí.

, foto Pavla Hartmanová

Orchestr řízený Petrem Altrichtrem zněl už od prvního nástupu (kompletní smyčce a klarinet) značně hutně, což ale v tomto koncertu není vůbec na škodu – a to tím spíš, že Děmiděnko dokázal dostat z klavíru opravdu velkolepý zvuk a nenechal se orchestrem upozadit ani v těch zvukově nejvypjatějších místech. Orchestrální hráči i dirigent se zjevně nechali strhnout sólistovou vitalitou a byli si vědomi toho, že hrají víc než jen „pouhý“ doprovod. Velice hezky vyšla všechna orchestrální sóla (výborná flétna, klarinet, hoboj). Nadšení posluchači si na klavíristovi vytleskali dva přídavky: Děmiděnko nejprve zahrál sonátu Domenica Scarlattiho, svižně, nápaditě, s překvapivě hojnou pedalizací, a po ní slavný Chopinův Minutový valčík, lehce, vzdušně, vtipně a v tak rychlém tempu, že měl k oné „okřídlené“ minutové stopáži určitě hodně blízko.

Petr Altrichter, foto Pavla Hartmanová

Potemnělá pětivětá Symfonie č. 8 Dmitrije Šostakoviče, kterou FOK uvedl po přestávce, klade velké nároky jak na interprety, tak i na posluchače. Nejenže je myšlenkově značně komplikovaná a interpretačně těžko uchopitelná, ale trvá víc než jednu hodinu, přičemž samotná první věta má stopáž kolem 25 minut. Poslední tři věty jsou navíc předepsané attacca, což představuje další půlhodinový jednolitý tok hudby. Není proto divu, že se jí orchestry i dirigenti vyhýbají. Ve FOKu a v Petru Altrichtrovi našlo však toto Šostakovičovo dílo interprety téměř ideální. Petr Altrichter sice působí při pohledu z hlediště dojmem, že diriguje poněkud monotónně, ale je to pravděpodobně jen klamné zdání. Orchestr určitě vnímá jeho gesta jinak, protože hrál velice inspirovaně a koncentrovaně. Bylo zjevné, že Petr Altrichter pronikl až k samé podstatě této skladby a že ji nejen velmi dobře rozumí, ale hlavně že dovede vše, co v ní je ukryto a „zašifrováno“, zaujatě a přesvědčivě tlumočit. V barvitém a proměnlivém toku hudby se neustále dělo něco zajímavého, nezřídka až napínavého. A publikum zcela podlehlo sugestivnímu Altrichtrovu pojetí – poslouchalo neobyčejně soustředěně, tiše, téměř bez dechu (ba dokonce skoro ani nekašlalo) a po doznění poslední věty odměnilo dirigenta i orchestr nadšeným a dlouhotrvajícím potleskem.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější