Quatuor Arod – a real New Generation Artists

Ve spolupráci Českého spolku pro komorní hudbu a festivalu Pražské jaro od 18. 5. do 21. 5. proběhl Víkend komorní hudby. Pod tímto nevýrazným názvem zaznělo devět nevšedních komorních programů. 18.5. se v Dvořákově síni Rudolfina uskutečnil koncert, který dalším následujícím nastavil nejvyšší laťku úrovně a srovnávání. Francouzský Quatuor Arod (Jordan Victoria, Alexandre Vu, Tanguy Parisot, Sarny Rachid) jsou absolventi pařížské Conservatoire national superior de musique et de danse, kteří během čtyř let své dosavadní činnosti stačili získat jak mnohá prestižní ocenění (např. pro sezony 2017-19 jmenování BBC New Generation Artists), tak superlativy kritiků významných pódií (Wigmore Hall, Mozarteum, Concertgebouw, Konzerthaus Wien, ap.). Reklamní hlášky uměleckých manažerů rády sugerují, že právě jejich svěřenci jsou ti nejskvělejší z nejskvělejších, ne-li zvěstovateli nové převratné éry. Takže jsem k textovým úvodům značně skeptickým. I v programu tohoto koncertu pořadatel citoval z webového Bachtracku, že „Arod přichází, aby radikálně změnil cesty, zpochybnil naše zvyklosti, náš vkus a pravidla interpretace.“ Takže jsem přicházel nastražen, jakou to zase interpretační schválnost a nesmysl uslyším. Arod však předvedl klasickou hudbu v podobě, kterou mohu označit jako ideální příklad interpretace pro 21. století. Jak kulturou hudebního projevu, tak kulturou vystupování.  Tito new generation artists nejsou představiteli destrukce tradic, jsou to tvůrci citlivého a inteligentního vývoje a pokračování komorní interpretace. Jejich hra není hra na revoluci, je dalším stupněm evoluce. Bachtrack se mýlí, „radikalita“ Arodu spočívá ve výrazné akcentaci a čistotě hledání dalšího vývoje tradičních hodnot, což právě souboru s předvedenou dokonalostí a vkusem dodává onu osobitost a přesvědčivost.

Úvodem večera zazněl Smyčcový kvartet g moll op. 74 Josepha Haydna. Již v Allegru bylo zřejmé, že umělci záměrně zdůrazňují některé prvky včetně tempových a dynamických, vždy však s velkým vkusem a ve prospěch hudebního sdělení. Zvláště jsem ocenil „vydechnutí“ a doznění každé fráze, stejně jako srozumitelnost všech hlasů i ve Finale, kde i velmi brilantní tempo nesetřelo jeho charakter blížící se energické dramatičnosti Beethovenova výrazu. V tajemné mystice rozeznívané Largo assai bylo plné skryté vášnivosti – a málokdo umí tak působivé ppp tutti tremolo, jaké zde Arod vykouzlili. Smyky, častěji než je běžné, velmi promyšleně korespondují s dynamickým záměrem. Zajímavá je též velmi účinná kombinace různých frekvencí vibrata se hrou non vibrato.

Langsamer Satz Antona Weberna je dílo ještě čerpající inspiraci ze studnice pozdního romantismu, spíše blízké Mahlerovu či Brahmsovu vyjadřování, bez jakéhokoliv náznaku nového hudebního jazyka budoucího představitele moderní vídeňské školy. Při poslechu této krásné, ale z tehdejšího běžného stylu nevybočující skladby však dnešní posluchač může pochopit nutkání, které Weberna a Schönberga odvedly ze světa zabydlené tonality do neobydlených končin atonality a dodekafonie. Úžasné ztišení závěru skladby bezděky vyvolává představu, že Webern zde nechal svou tonální hudbu tiše zemřít…

Dvanáct attaca navazujících částí jednovětého, ale do čtyřiceti minut trvání rozmáchlého Smyčcového kvartetu č. 2 op. 15 Alexandra Zemlinského vytváří nesmírně působivý obraz plný nevšedních kontrastů, barev a nálad. Dílo blízké způsobu mahlerovského cítění a vyjadřování je plné symboliky a osobních šifer. Autor jej věnoval jako gesto smíření a přátelství svému švagrovi Arnoldu Schönbergovi. Zvláště v úchvatném provedení Quatuor Arod je nepochopitelné, že toto dílo bylo po více než půl století interprety opomíjeno. Těším se a doufám, že tito skvělí mladí umělci obě díla nahrají i na CD.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější